V Pohodě?

Takový ty chvíle v depresích ... 

Asociál… Prostě mi říkal asociále. A taky říkal, že bych měla přestat bejt taková … že všichni nejsou tak špatní, jak si myslím…a já nechápala, proč mu to tak vadilo…

Kde jsou ti dva, co slibovali, že tady pro mě vždycky budou? Kde jsou ti, co slibovali, že by mě nikdy nevyměnili za svojí přítelkyni nebo přítele. Jasně, já blbá zapomněla. Leží se svojí drahou polovičkou v posteli a užívají si toho, jak moc šťastní jsou. A já tu sedím sama, poslouchám The A team od Kurta, protože je o tolik depresivnější, než originál.  Deprese…naprosto normální nedělní deprese. Kéž by. Kdyby to byla normální nedělní deprese, zvedla bych zadek a napsala mu. Napsala mu jednoduchou sms. Pivo. A za pár hodin bysme seděli v tý skvělý hospodě, popíjeli jedno za druhým a bylo by mi jednoduše skvěle.  Jenže on tu není, je s klokanama. Vlastně ne – v Sydney prý klokani nejsou. Ale co mi je do toho. Je to prostě zatraceně daleko. Je to moc daleko na to, aby mě zase srovnal. Myslela jsem si, že teď hlavně nesmím přestat chodit mezi lidi. Že nesmím zahodit to všechno, co mě naučil. Že se zase nesmím začít bát mluvit s lidma. Jenže je to snad ještě horší, než být doma. Protože padne pár piv a já si uvědomím, že si s těma lidma nemám o čem povídat. A že mi tam chybí. Protože on by mě nenechal, abych jim tam brečela. Abych jim tam brečela, že tam není… A i přesto, jak špatně můj první pokus o zapadnutí do společnosti dopadl, nechtěla jsem to tak jednoduše vzdát a šla jsem znovu, tentokrát ale s lidma s kterýma jsme chodili pít, ještě když tu byl. Byli to lidi, na který jsem byla zvyklá, který jsem znala a který na mě byli občas až přehnaně hodní. A bylo to vlastně docela fajn. Bylo to fajn do tý doby, než pak jeden z nich začal líčit, jak absolutně nechápal nás dva. Jak mě neustále škrtil, topil nebo měl blbý náražky. Jenže mně se to líbilo. A věděla jsem, že to nemyslí tak, jak to vypadá. Nikdy mi neublížil. Nikdy nezašel za tu hranici. A nikdy by nikoho nenechal, aby ublížil mě… Věděla jsem, že před nima už prostě bulet jak malá nemůžu. Že by se to dostalo k němu. A jeho by to mrzelo. Aspoň myslím, že jo. A tak jsem se to prostě snažila přepít. A asi by to byl i dobrej nápad. Byl byl to dobrej nápad, kdybych nebyla tak zatraceně naivní. Byl by to dobrej nápad, kdybych ráno nezjistila, že nejsem ve svojí posteli. Nikdy jsem tomuhle nehodlovala...Nikdy... pokrytče!

A teď tu sedím, poslouchám hudbu a  popíjím vodku s džusem. Sama. Se slzama v očích. A píšu tuhle povídku. Protože to nemám komu jinýmu říct a protože už to v sobě nedokážu držet dál. Protože jediný dva lidi, kterým teď věřím se jednoduše věnujou jiným lidem. Alespoň někdo je šťastný…