Poslední šance pro Adama

(Saw maraton a víkend s chřipkou udělá svoje. Kdo ten film viděl pochopí, jde o mojí první Saw, nebo vůbec Fan fiction povídku, tak snad se bude líbit  =) )

„Lásko, jsem doma,“ zvolám do prázdně vyhlížejícího bytu. Proč jen mě nepřekvapuje, že je tu tma. Tak jako téměř každý večer projdu dlouhou chodbou a červené světlo pronikající pod dveřmi do jeho „pracovny“ jen potvrdí mojí teorii.

„Říkal jsi, že toho necháš,“ prohodím protivně ještě dřív než si moje oči stihnou zvyknout na ostré světlo v místnosti.

„Jéé, ty už jsi doma? Myslel jsem, že přijdeš pozdějc,“ usměje se a dál vesele věší vyvolané fotky na připravený provaz.

„Jasně, myslel jsi,“ probodnu ho pohledem. Vůbec si toho nevšímá, spokojeně se usmívá na povedené snímky.

„Děje se něco? Vypadáš naštvaně,“ vypadne z něj po chvíli.

„Slíbil jsi to Adame.“

„Tohle už je poslední, vážně,“ přistoupí ke mně a políbí mě na tvář.

„To jsi říkal i o tom minulým! Máš vůbec ponětí, kolik Šťastných vztahů už jsi tím rozvrátil?!“ Nevydržím to a vyjedu po něm.

„Zas tak šťastný asi nebyli, když jeden nechal „sledovat“ toho druhýho, nemyslíš?“ Prohodí chladně.

„Nenapadlo tě třeba, že by mohl nechat někdo špehovat tebe?“

„Co? Já tě ale přeci s nikým nepodvádím,“ usměje se.

„O to tady ale přeci vůbec nejde. Lezeš lidem do soukromí a to se prostě nemá. Co je to vůbec zač?“ Opřu se o dveře a založím si ruce na prsa.

„Nějakej doktor. Taky nevěrník. Ale jeho žena se o tom tentokrát nedoví, jestli tě to uklidní,“ pohladí mě po vlasech.

„Jeho žena je mi ukradená, mě jde o tebe,“ snažím se držet svůj hněv na uzdě, ale jako vždy se mi to nedaří, není to poprvé, co se kvůli tomu jeho focení hádáme.

„To mě taky. Ten chlápek mi za to dal fakt slušný prachy, nemohl jsem to odmítnout. Dělám to pro nás. Chci aby sme se měli dobře,“ chce mě znovu políbit, ale uhnu mu.

„Tohle jsou kecy Adame. Peníze… máme se přeci dobře i bez nich.“

„Ty mi prostě jenom nedokážeš bejt dost vděčná!“
“Jasně. Je to vlastně moje chyba, žejo? Víš co, ozvy se až to budeš zase ty…tohle nemá cenu,“ zakroutím hlavou a pomalu opustím místnost. Nic neříká, zase spokojeně věší fotky. Třeba mu jednou dojde, že už se sama nevrátím…

Nejspíš mu to nedošlo, už jsou to dva týdny. Nezvedá mi telefony. Nejspíš se i přestěhoval, u něj doma nikdo není...