Blázni to maj v životě těžký

-         Áchjo, půjdu si to hodit, zítra se hraje předposlední představení a na ty lístky se nám nikdo neozval =( … Měli jsme si koupit lístky na to silvestrovský dokud byly =(

-         X( škoda, chtěla jsem vidět Foresta

-         Copak Foresta (chudák kluk, taky přišel k tý přezdívce jak slepej k houslím =D) ale

          Toma <3

-         Seš blázen Baruno xD

-         Já vím =D když on je prostě slint =D No nic, já jdu spát, zítra =*

-         Máf x*

 

Znuděně zaklapnu noťas a odploužím se do postele. Achjo, tak strašně bych ho chtěla ještě vidět, proč sakra nemohli prodloužit hrací dobu? Není to fér, dozvěděla jsem se o tom muzikálu prostě moc pozdě a vidět ho dvakrát nestačí. Ale co, když bude nejhůř, koupím lístky do Bratislavy a přespím třeba před divadlem, je mi to jedno!

            První co mě ráno napadne je vykouknout z okna, hlásili sníh, ale všude je zase akorát bahno! To sou Vánoce tohle. Než se mi stihne probrat noťas prolítnu koupelnou a ulovím v kuchyni něco k jídlu. Díky tomu, že je pár dní po Vánocích tam dokonce i něco je. Zahrabu se zpátky do peřin a nechám přehrávat celou složku „Děti ráje“. S nadšením si broukám a projíždím, co je na FB novýho, zase nic, kromě milionů šťouchanců a pár odkazů na zdi od Kíti. Znuděně všechny odšťouchám zpátky a se zbytkem naděje ještě zkontroluju mail – ta moje naivita mě jednou zabije. Trošku zklamaně smažu mail ze slevomatu, ale když se smaže skočí do schránky nový.

Zdravím, sháníte ještě lístky na představení Dětí ráje? Měla bych dva lístky na celkem slušná místa, ale na dnešní představení, pokud Váš zájem trvá zavolejte na níže uvedené číslo.

Pozastavil se mi dech, čtu mail znovu a znovu dokola, nemůžu tomu uvěřit. Přeci jen ho uvidím! Zmateně šátrám po telefonu a domlouvám s tou úžasnou osobou čas a místo předání. Bezva, máme být v Holeškách hodinu před představením, to je akorát. Obratem volám Kítě, ještě spala, klasika. Tak jeden den vstane v 11 no, to přežije! Nezní ani z poloviny tak nadšeně, jako já, ale co, třeba jí do pár hodin dojde, jakej zázrak se to vlastně stal.

Je strašně brzo, představení je až od 5. Na druhou stranu když si vezmu, na jakém konci světa bydlíme zase tolik času nemám.

            Zbytek odpoledne utekl celkem rychle a dokonce nám i včas přijel autobus. I Kikča už poměrně září.

„Jsi si jistá že si z nás jen nikdo nevystřelil? Kolik za tý lístky vůbec chce?“ Prohodí při přestupu na metro.

„To doufám, by mě dost naštvalo…Ani nevím, ale víc než normální částku za ně teda nedám,“ jen co to dořeknu hodí po mě posměšným pohledem.

„No dobře, tak dvě tři stovky navrch, víc ne,“ vrátím jí úšklebek a nabídnu sluchátko.

„Ježiši, pusť tam taky něco jinýho, těhle písniček budeme mít teď tři hodiny dost,“ zažadoní. Normálně bych se na ní vykašlala a poslouchala si dál ten jeho úžasnej hlas, ale je pravda, že naživo to za několik minut bude lepší. Pořád tomu nemůžu uvěřit, jsem zvědavá jaký místa nakonec budeme mít, z poslední řady se minule až tak dobře neslintalo.

            Stojíme na schodech, přesně tak jako jsem se s tou osobou ráno dohodla, ale nikde nikdo.

„Říkala jsem ti, že si z nás někdo střílí,“ prohlásí pesimisticky jako vždycky. „Ještě chvilku počkáme, když nikdo nepřijde do 45 pojedeme domů…“ prohodím taky trochu sklesle, je pravda, že by byla moc náhoda, kdyby se ty lístky někomu opravdu uvolnili, vždycky tam bylo narváno do posledního sedadla.

„Zdravím holky, vy asi čekáte na ty lístky co? Omlouvám se, auto mi dneska podalo výpověď,“ usměje se na nás vysoká blondýnka. Tak hrozně se mi uleví, mám chuď skákat milion metrů vysoko.

„Vůbec nevím co si mám za ty lístky říct, byly pro rodiče, ale nakonec museli odjet mimo republiku, mě nevyhovuje tahle alternace a bylo mi líto je nechat propadnout. Tak, 300 za jeden?“ Vyvalím oči, snažím se v klidu vyhrabat peníze. „Jasně, děkujeme moc,“ věnuju jí upřímný úsměv a zamířím dolů k hale. Teď už jen aby tam hrál ON.

Uvnitř už je asi milion lidí, vlastně jako vždycky a mě až teď napadne kouknout se na lístky, kde že to vlastně sedíme. „Zatraceně!!! Máme třetí řadu uprostřed! No chápeš to?!“ Zavřískám snad přes celou Goju, naštěstí je tam ale natolik ruch, že si toho kromě pár lidí kolem mě nikdo nevšiml. Kíťa jen protočí panenky a táhne mě od vývěsky s obsazením, protože moc dobře ví, že bych byla schopná to teď otočit, kdybych ho tam nenašla. Máme to tak tak, akorát zasedneme a naposledy zvoní. Všude se ozývá úvodní znělka, naskočila mi husí kůže snad po celém těle, miluju tu atmosféru. Začínám trnout, když se zvedá opona, ale mám pocit, že dostanu infarkt, když tam nahoře opravdu sedí.

„Vidíš ty blboune,“ zašeptá mi do ucha a spokojeně se uculuje. Celou první polovinu představení sem ho nezpustila z očí. Díky bohu, že už jsem to viděla, asi bych z celkového děje nevěděla vůbec nic. I sama sobě sem několikrát připustila, že jsem magor. Ale ty jeho oči, úsměv a ten hlas! Achjo, mám pocit že na nás furt zírá. Nesmysl! Tohle už přeháníš Baruno, profackuju vnitře sama sebe. Zatahuje se opona, následuje několika minutová přestávka. Čekáme, až se všechny ty davy prorvou ven a pádíme vystát tu nekonečnou frontu na záchod. Jsem hotová, nikdy jsem ho neviděla tak zblízka. Ona mě naštěstí chápe a tak se jen tiše směje. U východu nás zastaví osoba pracující pod Goja music hall.

„Holky, potřebovala bych s vám mluvit,“ odtáhne nás stranou. Hodím nechápavý pohled po Kítě, ale taky netuší co se děje.

„Mohla bych vidět vaše lístky?“ Koukne po nás mírně nepříjemným pohledem.

„Jasně, proč né,“ odseknu a vyhrabu dva zmačkané papírky z kapsy,“ tady jsou.“ Chvilku na ně civí a prohlíží je z obou stran.

„Kdo vám je prodal?“

„Jenda slečna, dneska odpoledne,“ vykoktá Kíťa, protože ví, že bych se začla dohadovat. Co je jí do toho sakra! Máme je? Máme, tak co! 

„To je v pohodě Alis, nech je,“ ozve se mi za zády hlas který vyvolá nepříjemné horké mrazení v zádech. Moc dobře vím, komu patří. Né, to je blbost, jen má někdo podobný hlas. Není! Opravdu je to on - přesvědčí mě, když si stoupne vedle holčiny a mile se usměje.

„Jak v pohodě? Mají lístky tvejch rodičů, to je trochu divný nemyslíš?“ Vyjede po něm, nenechá se ale rozhodit.

„Uklidni se. Naši museli odjet a sestra už sem odmítá chodit. No a jedna z těhlech dvou holek sháněla lístky, tak jim je ségra dneska prodala,“ mrkne na nás a odkráčí pryč. Ona se rychle omluví a zmrzí.

            Kdyby mě Kíťa neodtáhla na záchod, asi bych tam stála jako tvrdý Y do teď.

„Sakra co se to děje?“ Vztekala jsem se ve frontě¨.

„Co vyšiluješ, je to vyřešený ne?“ Usměje se a zamíří do kapinky.

Nechápu to, tohle je na mě moc. Jasně…Jeho rodiče nemohli tak prostě prodal lístky dál…jasně, je to úplně normální. Snažím se uklidnit, ale už jenom to, že byl tak blízko ode mě je prostě nemožný. Druhé zvonění, sakra, zase jdeme na poslední chvíli, tentokrát už ale víme kam přesně zasednou. Druhou půlku už jsem tolik neprožívala, jelikož v ní on nebyl. Tím víc mě to ale nutilo přemýšlet nad tím, proč se sakra namůžu z tohohle zvláštního snu probudit. Je to nemožný, tohle se prostě nestává.

            Děkovačka, snad neúžasnější část každýho muzikálu a o to víc u tohohle, kde si člověk brouká každou písničku. Proč se mě sakra drží ten pocit, že na nás kouká? Asi je zvyklej sem koukat, když tu sedávají jeho rodiče. Jo určitě je to proto. No, nevím jestli i proto právě teď ukazuje právě na mě. Zhluboka se nadechni Baruno, to bude dobrý. To ustojíš, sakra! Proč se vlastně v divadlech při děkovačkách stojí? Mám pocit že se mi podlomí kolena.

            Je konec, celé divadlo řva, píská a tleská, všichni jsou opět spokojení. 
“Ježiš, on je tak úžasnej,“ vřísknu, když se dostaneme dostatečně daleko od všech lidí.

„Není zlej,“ strčí do mě,“ ale Forest, je Forest, koukal po tobě, víš to?“

„Ale houby, odstrčím jí zase zpátky a začnu si pískat tu nejkrásnější písničku