3. Kapitola

Matiku mi vysvětlil překvapivě skvěle, zazářila jsem. Cestou
ze školy přidám do kroku víc než obvykle. Modřiny na těle po dvoudenním klidu
konečně začali měnit barvu a ty menší se ztratily úplně. Nepředpokládám, že bych
došla do prázdného domu, ale pořád doufám, že dnešek bude probíhat přinejmenším
tak dobře, jako včerejšek. Když ale dojdu domů, všechny představy se rozplynou.
Hlasitá hudba mě přivítá hned jak otevřu dveře a na stole najdu lísteček
s nápisem: Laskavě zalez do svýho pokoje a dělej že vůbec neexistuješ, mám
společnost! Naštvaně papírek zmačkám a hodím ho do koše. Se sklopenou
hlavou odpochoduju nahoru. Kolem jeho pokoje projdu jako duch, i když pochybuju
o tom, že by mě přes tu hubu byl vůbec schopnej slyšet. Mohla bych dělat
sebevětší rámus a stejně by mě nikdo nezpozoroval.

Chvilku uvažuju o tom, že vypadnu ven, nebo alespoň půjdu něco uvařit, ale radši se neopovažuju vylízt z pokoje. Kdybych aspoň tušila do jaký nálady se ráno milostpán probudil. Nějakou dobu se snažím udělat alespoň něco do školy, ale dělají takovej bordel, že se nedokážu na nic soustředit. Nakonec to vyřeším sluchátky a vlastní hudbou s maximální
hlasitostí. Možná bych dokonce usnula, kdyby mi v kapse nezačal vibrovat
telefon. Znuděně ho vyndám z kapsy a přečtu s novou zprávu s textem Okamžitě
přijď!!!! Naštvaně sundám sluchátka a ohromí mě ticho, které najednou
vládne domem.Opatrně otevřu jeho dveře a nakouknu dovnitř.

„Zatraceně! To ti musím psát, aby si přišla?! To neslyšíš že
tě volám nebo co?!“ Ječí na mě hned jak mě zpozoruje.

„V tomhle bordelu?!? Musela jsem si vzít sluchátka, abych to
nemusela poslouchat! To si myslíš že bych v tomhle mohla něco sly…,“ zaseknu se,
když pohledem narazím na krvavej vlek na rámu postele. Snažím se nedomýšlet, co
se tady stalo, ale hlavou se mi najednou honí nepočetně návrhů.

„Praštila se,“ probodne mě pohledem ještě dřív než stačím
něco říct.

„Tohle nemyslíš vážně že ne?!“ Vyjeknu po něm. Jen se
škodolibě pousměje a přiloží si prst na rty. Nehodlám mlčet, chci spustit znovu.
On mě ale chytne pod krkem a přirazí ke zdi.

„Buď zticha, rozumíš?“ Procedí mezi zuby.

Chci něco říct, nebo aspoň přikývnout, ale nejde to. Svírá mě
natolik pevně, že se mi vženou slzy do očí a pomalu setmí před očima. Konečně
povolí stisk. Čekám až se omluví, takhle daleko nikdy nezašel, ale jen mě
propleskne abych se probrala.

„Rozumíš?!“ Na chvilku mě zase stiskne. Jen vystrašeně
přikývnu.

„Dobře. Teď mě poslouchej…Zavoláš jí taxíka a pojedeš s ním
k nim domů. Počkáš až za sebou zabouchne dveře a zase se vrátíš, jasný?“
Nedokážu promluvit, chtěla bych ze sebe vydat alespoň blbý JO, ale prostě to
nejde.

„Tak sakra jasný?!!“ Zatřese se mnou. Znovu jen přikývnu.

„Fajn. Tady máš peníze. Jdi zavolat ten odvoz a počkaj až
přijede, já jí přivedu dolů. Nezvorej nic, jasný?“ Koukne po mě, ale už nečeká
na odpověď a nechá mě odejít. Seběhnu ze schodů takovou rychlostí, jako nikdy
předtím. V rychlosti volám taxíka kterej dorazí ještě dřív, než se dokážu
vzpamatovat. Cestou se snažím zadržet slzy. Dokud sedí slečna, jejíž jméno se
ani neobtěžoval zmínit vedle mě docela to jde, ale když se v taxíku ocitnu sama
je to o dost těžší. Nemůžu se domů vrátit se slzama v očích, nechci slyšet další
jeho posměšky.

Zhluboka se nadechnu a otevřu vchodovky.
Porozhlídnu se po kuchyni, vypadá to, že si zase zalezl k sobě. Rychle vyběhnu
nahoru a zavřu se do koupelny. Sundám ze sebe kalhoty a triko, mám v plánu se
naložit do vany tak na milion let, přes proud vody nebude slyšet vůbec nic… Když
se otevřou dveře dojde mi, že jsem zapomněla zamknout. Nikdy jsem to nedělala,
nikdy to totiž nebylo potřeba.

„Co tady děláš?“ Zavře za sebou.

„Já nevím, co myslíš že se tak dělá v koupelně?!“ Vím že bych
se teď tak chovat neměla a že to nebude mít dobrej konec, nemám už ale sílu před
ním couvat.

„Nech si tyhle kecy na někoho jinýho!“ přejede mi prsty přes
rameno a trošku utlumí svůj řev.

„Zatraceně o co se to snažíš?!“ Otočím se na něj se slzama
v očích.

„Šššš, nekřič tady... Vždyť se nic neděje ne? Děje se něco?
Ty brečíš? Udělal ti někdo něco?“ Natlačí mě s úsměvem na zeď.

„Tohle nemůžeš sakra! Tohle už ti můžou dokázat!! Budou
vědět, že si na mě šahal!“ Začnu křičet pro změnu já. Jen nakloní hlavu, zlehka
se usměje a praští se mnou o zeď. Dám si do hlavy takovou ránu, že se mi na pár
vteřin zatmí před očima.

„No vidíš, jak umíš bejt zticha,“ zašeptá mi do ucha a zmizí
s úsměvem na tváři.

Nechám svoje tělo padnout podél zdi na podlahu. Už se ani
neobtěžuju zavřít dveře, je mi jedno, jestli mě uslyší..