2. Kapitola

Ráno jsem zmizela z domu ještě dřív, než se probudil. Bylo mi
jedno, že budu před školou čekat skoro hodinu a že je venku neskutečná zima.
Bože, děkuju za zimu, děkuju za dlouhý rukávy. Jsem zvědavá, co budu dělat, až
se oteplí.Vždyť i jemu musí bejt jasný, že tohle jen tak někdo nepřehlídne.

Už během třetí hodiny usínám, naspala jsem sotva dvě hodiny. Probere mě až Kamilin hlas.

„Jdeš dneska na tělák?“ Zašeptá.

„Co, dneska? Vždyť je lichej tejden, dneska tělák nemáme,“ položím hlavu znovu na lavici.

„Máme, je sudej,“ žďuchne do mě loktem. Zatraceně, tohle mi
uniklo. Potřebovala jsem od mámy napsat omluvenku a zapomněla jsem na to. Vím že
by mi jí napsala, vždycky ve všem vyhověla když mohla a nebránilo to tomu, co
chtěl Daniel.

„Jdu, už musím…ale cvičit nebudu, nechce se mi,“ ušklíbnu se na ní.

„Tobě se posledních pár týdnů nechce vůbec.“

„Já vím, včera se vrátila máma, byla jsem celou noc s ní, moc
jsem toho nenaspala,“ nenápadně mě nic chytřejšího, než to hodit na tohle.

„To jsem si všimla,“ uhne pohledem a začne počítat další
příklad. Já se o to ani nepokouším. Nemám sílu na to, abych se snažila pochopit
postup. Podepřu si hlavu a unaveně koukám na tabuli.

„Eliško, proč nepočítáš?“ Zeptá se učitelka a probodne mě pohledem.

„Já…já to nechápu. Minule jsem tu nebyla,“ sklopím pohled na
lavici. Cítím jak se mi do očí derou slzy. Na chvilku zavřu oči a pokusím se je
všechny zahnat. Konečně úspěšně.

„Tak pojď k tabuli, tak to pochopíš nejlíp,“ podá mi křídu.

„To je dobrý, brácha mi to doma vysvětlí…nevím ani vzorečky,“
pokusím se o úsměv.

„No dobře, jak chceš,“ ušklíbne se a otočí se zpátky k tabuli. Brácha mi to vysvětlí?! Zatraceně co mě to napadlo?Tohle se těžko naučím sama. Znovu položím hlavu na lavici a snažím se uklidnit. Nemůžu tady předevšema začít brečet. Vedlo by to akorát tak k tomu co se děje a pokud by se to opakovalo, dali by vědět mámě…a to je to poslední co chci.

Hned po zvonění se vydám za tělocvikářkou. Sama nevím, jakou výmluvu použiju tentokrát. Když už něco vymyslím dneska, co řeknu příště?

„Dobrý den,“ usměju se, když na ní narazím na chodbě. Jsem
ráda že to s ní můžu vyřešit už teď a nebudu to muset rozebírat před všema
v tělocvičně.

„Ahoj. Hlavně mi neříkej, že zase nebudeš cvičit,“ koukne na mě podezíravě.

„No já,“ zadívám se do země, „spletla jsem si týdny, nemám tu
věci. Zítra vám donesu omluvenku,“ udělala jsem to znova. Jak jí zatraceně zítra
přinesu omluvenku?

„Achjo. Neděje se u vás něco?“ Jen zavrtím hlavou.

„No dobře, tak buď běž domů, ale zítra mi dones tu omluvenku,
nebo tu zůstaň a napíšu ti to jen jako necvičila,“ usměje se na mě.

„Počkám tady, děkuju,“ vrátím jí úsměv a zamířím do
tělocvičny.

Po škole se snažím co nejvíc courat, abych
dorazila domů co nejdýl. Pak mi ale dojde, že po mě chtěl vypracovat ten
referát, takže musel taky do školy. Trošku přidám a doufám, že neskončil dřív
než já, jakože normálně nekončí, ale nechodí tam zrovna moc poctivě. Oddechnu
si, když je ještě zamčeno. Uvařím si oběd a rovnou nám připravím i něco
k večeři. Když mám konečně hotovo, dobelhám se k sobě do pokoje. Mám sto chutí
lehnout do postele a spát až do ráda. To je ale to poslední, co bych si teď
mohla dovolit. Musím se aspoň trochu kouknout na matiku a pokud neuspěju
připravit se na to, že za ním budu muset dojít.

„Ell?“ Ozve se zezdola ještě dřív, než sem doufala.

„Jo?“ Houknu na něj zpátky a až když kouknu na hodiny si
uvědomím, že jsem usnula.

„Nemůžeš jít sakra sem, když s tebou mluvím?!“ Zařve. Tohle
mi fakt chybělo. Jsem unavená, matiku nechápu a on nemá ani trochu dobrou
náladu.

„Co se děje?“ Zastavím se raději hned pod schody, nepotřebu
bejt to první co mu příjde pod ruku až bouchne.

„To tu není nic k jídlu?!“ Zavře ledničku.

„Na topení jsou řízky,“ vyhýbám se jeho pohledu.

„Co dělaj na topení? Proč nejsou v lednici?!“ Reje do mě dál,
jako bych toho už neměla až po uši.

„Aby nevystydly. Ohřejvaný už nejsou dobrý,“ zalomím pohled
na flek na podlaze.

„Aha. Fajn. Tak dík…klidně zase běž.“

„Já, já bych od tebe něco potřebovala,“ zakoktám.

„Co že by jsi?“ Zvýší tón hlasu.

„No. Já. Nechápu matiku a tak mě napadlo…Ty jsi z ní měl
vždycky dobrý známky. Máma bude naštvaná, když nebudu mít vyznamenání a já se to
sama nenaučím,“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Tohle musí zabrat. Ani on
nesnese, aby byla máme zklamaná. Sice by byl rád, kdybych zklamala já a né on,
ale i to by byl problém.

„No dobře. Tak za mnou za půl hodiny přijď. Přesně, jasný?“
Probodne mě pohledem.

„Fajn, dík,“ pokusím se o co nejnefalešnější úsměv a odeberu
se zase nahoru.

Nechápu co se s ním stalo. Nebyla jsem u něj
nějak dlouho, ale byl v klidu. Párkrát na mě zařval, že jsem totálně neschopná,
ale ani se mě nedotknul. Možná si uvědomil, že mu to nemůže procházet věčně…