1. Kapitola

Vždy jsem si přála dokonalou rodinu. Představovala jsem si,
jak budeme jako jedna velká šťastná rodina cestovat po Evropě. Jak budeme mít
s manželem dvě krásné děti a budeme společně každý sobotní večer grilovat… To
všechno jsme také donedávna dělávali… Dělávali jsme všechny ty věci do té doby,
než se ze mě stala vdova. Teď celé dny sedím v prázdné místnosti a čekám, až se
budu moct vrátit domů, ke svým dvěma dětem. Vlastně si ale nejsem tak docela
jistá, jestli je to opravdu do co chci…

Sedím u kuchyňského stolu a čekám, až se mamka konečně po měsíci vrátí domů. Potom, co s tátou spadlo letadlo se totálně zbláznila…Doktoři ale říkali, že pokud jí já a bratr dopřejeme stejně dokonalou rodinu jakou jsme byli doposud, dost rychle se vše zase uvede do normálu…nebo taky možná ne. Nervózně klepu prstem do stolu, tak moc se těším až tu někdo bude, až tu s ním nebudu muset být celé dny sama. Vlastně to ani není můj bratr. Naši ho
adoptovali, když jim bylo řečeno, že pravděpodobnost, že máma otěhotní je
mizivá. V normálních rodinách by nás brali oba stejně. Jenže u nás je to
jinak…Bratr je agresivní idiot (jenže jediný, kdo to kdy viděl jsem byla já
s tátou), kterého měla máma vždycky radši. Asi nechtěla, aby si tu cítil
nechtěnej…

„Přestaň sakra, nebo skončíš v cvokárně taky,“ zařve na mě
když jeden z mích prstů znovu dopadne na stůl. Radši ho beze slova poslechnu,
nemá cenu se s ním teď začít hádat. Né že by někdy mělo, nemám proti němu šanci
nikdy, ale teď by to vzhledem k mámině návratu nebylo moc namístě. Vždycky na mě
byl hnusnej, ale díky tátově přítomnosti si na mě nikdy nedovolil šáhnout, což o
posledních pár týdnech říct nemůžu.

Znechuceně si sedne vedle mě a hodí si nohy na stůl. Oba mlčíme - nemáme si co říct, ale sme oba ochotní udělat pro mámu cokoliv. Alespoň že natolik vděčnej dokáže bejt. Pravda je, že ona pro něj vždycky udělala první poslední a on jí na oplátku nikdy neukázal svojí pravou
tvář. „Zkus něco podělat,“ zašeptá mi do ucha když se otevřou dveře. Mamča ale
jen s nezájmem pozdraví a odplíží se do ložnice. Natolik mě to zaskočí, že jí
ani nedokážu odpovědět, jakoby mě moje vlastní tělo najednou přestalo
poslouchat. Popravdě jsem čekala cokoliv. Že nás začne objímat a nebude chtít
pustit, že bude brečet, nebo nám vyčítat, že je to vlastně naše vina. Tohle jsem
ale vážně čekat nemohla. „Ty seš fakt pitomá, co jsi na tom nepochopila?!“
Praští do stolu a odpochoduje za ní. Cítím jak se mi v očích začínají
shromažďovat slzy a tak se raději odejdu k sobě do pokoje. Z posledních sil si
přetáhnu mikinu přes hlavu, protože mám pocit že se v ní uvařím. Nemohla jsem
dovolit, aby si máma všimla všech těch modřin. Dokonce jsem kvůli nim musela
vynechat několik tréninků plavání, protože tohle bych asi na upadnutí neuhrála.
Zoufale padnu do postele a povolím proudu slz. Škubnu sebou, když někdo otevře
dveře. Jen se spokojeně usměje, dělá mu dobře, když se ho někdo bojí.

„Měla by jsi za ní dojít, je dost v háji,“ ušklíbne se a odejde. Setřu si slzy z tváře, navlíknu zpátky mikinu a přemístím se do ložnice.

„Ahoj,“ usměju se s nadějí, že jí dokázal alespoň trochu
uklidnit. Ale nedokázal. Jen roztáhne ruce a naznačí, abych jí objala. Vší silou
mě svírá v náručí. Mám pocit, že už mě nikdy nepustí – ani by nemusela. Užívám
si chvíle kdy je tady a doufám, že záležitost posledního měsíce s jejím návratem
skončila.

„Chci jít zítra do práce,“ prohrábne mi vlasy.

„Cože?!“ Vyjeknu. Možná proto, že konečně promluvila, možná
proto že tohle nepřipadá v úvahu. Má být tady a zabraňovat svou přítomností
tomu, co se tady děje. Asi bych tak neplašila, kdyby šlo o normální práci a zase
se v odpoledních hodinách vracela domů. Jenže ona dělá průvodkyni na zájezdech a
vrací se až po jejich skončení. Někdy odjede jen na víkend, někdy na týden,
v některých případech i na mnohem dýl…

„Nemůžu tady zůstat, zničí mě to. Cestou domů sem tam volala.
Našli pro mě na zítra zájezd na týden,“ zvedne mi hlavu a podívá se mi spokojeně
do očí. „Dan už o tom ví,“ usměje se.

„Nemůžeš odjet mami! To nejde! Potřebuju tě tady,“ schoulím
se k ní a rozbrečím se.

„Děje se něco zlatíčko? Pohladí mě po vlasech.

„Ne, nic se neděje. Jenom se mi po tobě stýskalo, nechci aby
si zase odjela,“ vrátím jí úsměv jakmile si uvědomím, že tohle dělat nemůžu.
Musím jí přesvědčovat o tom, že je všechno v naprostým pořádku a že jsme velká
šťastná rodina.

„Já se zase vrátím,“ zamrká a povolí stisk rukou.

„To doufám, půjdu si lehnout, jsem unavená,“ podívám se na ní
a pokusím se tvářit co nejspokojeněji.

„Dobře, dobrou.“

Spadnu do postele ještě v zoufalejším stavu než předtím.
Tohle nemůže být pravda! Musím se probudit! Zrovna chci zhasnout, když se znovu
otevřou dveře.

„Hmmm, takže ti to řekla,“ prohlásí spokojeně.

„Vypadni!“ Zaječím.

„Co si to řekla?!“ Zaklapne dveře a přistoupí blíž
k posteli.

„Abys vypadnul sakra!“ Schoulím se do kouta. Vím, že tohle
jen hádkou skončit nemůže. On se ale naštěstí v půlce pokoje zastaví.

„Neměla by jsi na mě bejt tahle hnusná, když víš, že tu budeš
další tejden jenom se mnou,“ usměje se, „mimochodem, potřebuju zpracovat tohle
téma,“ hodí po papírek a otočí se ke dveřím.

„Cože? Do kdy?!“ Utlumím svůj křik a snažím se zaplašit další
nával slz.

„Jak do kdy? To je jasný že do zítra! Chci to mít ráno na
stole i se snídaní,“ mrkne na mě a zmizí ve dveřích. To si ze mě snad dělá
srandu! Během měsíce jsem si poměrně rychle zvykla na to, že po mě chtěl
vypracovávat věci do školy, nikdy to ale nechtěl tahle rychle.

Mám pocit že usnu s hlavou na klávesnici, dělá mi
problém udržet oči otevřený. Kdybych to měla dělat pro sebe, vykašlu se na to,
nebo to přinejmenším odfláknu. Jenže to si nemůžu dovolit, nemůžu ho dál
provokovat. Zatraceně! Proč si tohle nechávám vůbec líbit?! K čemu jsou pak
linky bezpečí? Nepomůžu si… Pokud se to provalí, mámě hrábě kompletně a já
stejně zůstanu v rukou jemu, protože je to jediný plnoletý příbuzný. O tom, že
by prosadil dál svojí nevinnu nepochybuju ani na chvilku…