Trrrm

Něco trošku ze života, vlastně hodně trošku =) původně jsem to chtěla napsat jen jako jednorázovku, ale nějak se mi to vymklo x) vše na http://www.piste-povidky.cz/sekce/uzivatel-dila?c=3730

 

 

Pomalu otevírám oči, ale když mnou projede ta strašná psychická bolest, pocit bezmoci a totálního konce pokouším se je zavřít a znovu usnout. Nejde to. Na scénu nastupuje pálení na zápěstí a mě začíná docházet co se stalo. Zmateně šilhám po jedoucím autě a snažím se rozeznat řidiče. Pořád vidím tak mlhavě, že to nedokážu. Konečně zaostřím a poznám svého nevlastního bratra Johna. On byl poslední z těch, kdo mi zbyli a bylo až neuvěřitelné, jaký vztah jsme si dokázali vytvořit za ten ani né rok, co se zjistilo, že nejsem jedinej tátův potomek.

„No konečně, už jsem se bál že se neprobereš,“ prohodí, zlehka se usměje a otočí se přes rameno, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Bojím se cokoliv říct. Sama nevěřím tomu, že přes to všechno jsem toho byla opravdu schopná. Ani sama nevím, jestli jsem to opravdu chtěla skončit.

„Kam jedeme?“ Zkusím se zvednout ze zadního sedadla, ale ruce se mi slabostí podlomí. Zkusím to ještě jednou, abych na něj viděla, ale nedopadne to o nic líp a tak to vzdám.

„Někam pryč, aspoň na chvíli…kde na to všechno budeš moc zapomenout,“ prohodí tak optimisticky, až mu to ani nejde věřit. Neobtěžuju se mu na to víc odpovídat. Jenom si pod hlavou upravím polštář, který mi tam dal a zavřu oči. Vzpomínám…

Vzpomínám na dobu asi před rokem, kdy jsem ještě byla normální a oblíbená. Kdy jsem měla přítele. Nebyla jsem závislá na práškách ani pravidelných hodinách u psychologa, ikdyž ty moc nepomáhali, ale naši trvali na tom, abych tam chodila.

Sedíme na louce a povídáme si. Já a Jake, já a ten nejlepší kluk jakýho můžu vůbec mít. Já a ten kluk kterej by me nikdy nezradil. Já a on, s jeho studánkovýma očima. Usmívá se a drží mě kolem ramen. Jsme tak šťastní, že si ani nedokážu představit že by to tak někdy nebylo. Sedíme tam a povídáme si o blbostech. Občas mu rukou prohrábnu jeho světlé vlasy protože vím, jak moc to nenávidí. Jen mě vždycky srazí k zemi a vášnivě políbí. Ještě chvilku tam sedíme, ale pak se pomalým krokem, ruku v ruce odebereme ke mně domů. Tam si pobalím všechny potřebné věci a vydáme se k němu. Jeho rodiče nejsou celý týden doma a našim je nějak jedno, jestli spím doma nebo u „kámošky“.  Už je dávno tma, když se doucouráme k němu domů. Sednu si televizi a vybírám nějaký film, aniž by mě zajímalo, co tam vlastně bude a on mezitím vypráská v kuchyni popcorn. Pozastavím film, jehož jméno jsem zapomněla hned po tom, co jsem si ho přečetla a odpochoduju za ním do malé útulné kuchyňky. Obejmu ho kolem pasu a políbím. On mi polibek vášnivě opětuje a vysadí mě na kuchyňskou linku. Mezitím to v mirkrovnce zuřivě praská a jeho polibky se stupňují s praskáním kukuřice. Když už praskají tak rychle, že to nestíhá pokusí se mi sundat triko.

„Počkej si,“ seskočím z linky v okamžik, kdy trouba cinkne, vyndám popcorn a odpochoduju provokativně do pokoje. Ani se neobtěžuje brát misku a následuje mě polonahý. Obejme mě zezadu ještě než si stihnu sednou a jeho horké tělo na mě dopadne ve chvíli, kdy se zlehka nadechne. Projede mnou horko a naskočí kusí kůže. Opatrně mě položí na pohovku a znovu začne líbat. Tentokrát už mu v ničem nebráním…

Děsivě sebou cuknu a uleví se mi, když ho vidím spokojeně oddychovat vedle sebe. Film je pořád pozastavený a tak jako vždycky se ho nikdo neobtěžoval zapnout. Zběsile mi bije srdce a pokaždé, co si vzpomenu na ten hrozný sen musím se na něj znovu podívat, jestli je v pohodě. Není to poprvé co se mi to za posledních pár dní co jsem s ním zdá. Vypnu televizi, přitulím se k němu a pokouším se na ten sen zapomenout, ikdyž je to každý den horší a horší - možná proto, že pokaždé umře stejně a já mu nemůžu nijak pomoct. Vždycky se k nám připlíží muž a zastřelí ho. Pokaždé tak, jako bych tam nebyla, jako by vůbec nezáleželo na svědcích. Prostě ho zastřelí, zasměje se a odejde. Znovu mi naskočí husí kůže, tentokrát už ale ne vzrušením, ale strachem. Přitisknu se k němu ještě blíž a snažím se jeho dech vnímat co nejpečlivěji to jde, abych na nic jiného nemyslela. Netrvá dlouho a podaří se.

Ráno se jako vždycky probudím sama, protože můj dokonalý Jake už je dávno v kuchyni a dělá snídani.

„Musím dneska dojít za Effy. Aspoň jí říct že u ní mám jako bejt,“ hodím po něm pohledem když vejde do pokoje.

„Dobře, zajdi tam. Já si zatím něco zařídím,“ podá mi hrnek s čajem a vedle mě položí talíř s chlebem.

„Jak něco zařídit? Kdy?“ Podívám se na něj nechápavě a opatrně usrknu.

„Něco kuli brigádě, říkal jsem ti přeci, že si chci na začátek roku něco najít,“ zvedne se a zmizí dřív, než bych to stihla nějak pořádně postřehnout. Dojím snídani, odnesu věci do kuchyně, rychle skočím do sprchy a vydám se za Effy. Naštěstí bydlíme všichni dost blízko u sebe, takže nemusím spolíhat na autobusy, které tady skoro nejezdí. Effy je…teda vlastně byla moje nejlepší kámoška. Poslední dobu spolu moc nevycházíme. Možná proto, že nevystojí Jaka, možná proto, že na ní nemám čas a nebo možná taky proto, že se poslední dobou dost změnila. Zhluboka se nadechnu a zazvoním.

„Co tady děláš?“ Otevře otráveně dveře.

„Jenom ti chci říct, že jsem doma řekla, že jsem u tebe, tak aby si mě kdyštak u mamči kryla,“ prohodím a pokusím se o úsměv.

„Jo, fajn,“ zabouchne mi před nosem. Chvilku tam stojím s otevřenou pusou, pak se otočím na podpatku a přemýšlím co dál. Jake se asi jen tak nevrátí. Nakonec se rozhodnu navštívím taťku s Johnem, jehož teda nemám moc v lásce, ale nevlastní bratr taky bratr. Koneckonců on mě v oblibě asi taky nemá.

Otevřu zadní vrátka, protože ty jsou otevřený vždycky a od těch předních klíč nemám.

„Nazdar,“ usměju se na oba mrože povalující se u bazénu.

„Jé, ahoj Cass, tebe bych tu nečekal,“ vyskočí táta z lehátka a obejme mě. „Jak se má mamka,“ dodá ještě když zahlídne Johnův znechucený pohled a zjistí, že on mě zdravit asi nebude. Jen si znovu nasadí sluneční brýle a vyvaluje se dál.

Chvilku si povídám s taťkou, řeknu mu že mamču taky skoro nevidím, že jsem pořád u Effy, pak se skočím převlíknout do plavek. Rozběhnu se a skočím do bazénu přesně tak, aby co nejvíc vody dopadlo na Johna.

„Ty malá čubko!!!“ Vyšiluje a oklepává si brýle. Zadařilo se.

„Promiň,“ špitnu, jakoby se to celé stalo omylem, chvilku zůstanu ve vodě a pak taťkovi zasednu lehátko. Brácha mě ještě jednou probodne pohledem a radši odejde do domu. Táta si na rozdíl od mamči žije o hodně líp, ale kůli Johnovi sem moc nechodím.

„Má tě rád, jen to ještě neví,“ podívá se na mě táta starostlivě, když vidí, jak ho pozoruju když odchází.

„Jo to sotva,“ ušklíbnu se a natáhnu se na lehátko. Nějakou dobu se vydržím opalovat, ale když mě to nebaví tak se rozloučím s taťkou, provokativně projdu domem bez jakýho koliv Ahoj směrem k němu odejdu.

„Cass, počkej ještě chvilku,“ zavolá na mě táta než stihnu zavřít branku.

„Co?“ Syknu otráveně.

„John slaví v sobotu 18 narozeniny, chci abys u toho byla,“ zalehne na lehátko, jako by to nebyl žádný problém.

„Tak to asi těžko,“ odseknnu nepříjemně.

„Bez odmlouvání holčičko, tvoje maminka jede na víkend s tím jejím novým přítelíčkem pryč  a samotnou tě doma nenechá,“ řekne takovým toném, až mě to vytočí.

„Budu u Eff,“ zkusím to ještě.

„Ale notak,“ otočí se na mě, „oba moc dobře víme, že u Effy nepřespáváš, tak si to nech pro mámu jo? V sobotu ráno tě tu chci vidět,“ otočí se a sluní se dál, jakoby nic.

„Ale-„

„Měj se,“ zamává mi. Zuřím. Několika rychlými kroky dorazím k Jakově domu, k nám už ani radši nezamířím, protože nemám chuť se s mamkou hádat. Docela mě uklidní, když zjistím, že už je doma.

„Tak co jak bylo?“ Přistihnu ho při balení kufrů.

„Nejlíp, zítra večer odjíždím,“ usměje se na mě.

„Cože?!?“ Vyrazím ze sebe.

„Jo, jo jedu za našima do Francie. Teda, jen se u nich ubytuju. Brigádu budu mít kousek odtamtud. Vrátím se tak za půl roku,“ ušklíbne se a štěstím mě políbí.

„Co? Jak do Francie? Jak zítra? Jak sakra na půl roku?!?“ Ječím na něj nepříčetně.

„Klid zlato,“ potřebujeme peníze a tady si s mojí pověstí těžko něco najdu,“ špitne a znovu mě políbí.

„Pojedu s tebou,“ oznámím mu, aniž by mě zajímalo co na to řekne.

„Víš že to nejde, musíš za pár dní do školy a koncem prázdnin jedete s tátou na tu dovču,“ pohladí mě po vlasech a vrátí se zpět ke kufrům. Chvíli tam jenom stojím, nevím co dělat. Mamka odjíždí na víkend pryč s někým, koho sem v životě neviděla, v sobotu musím být na Johnově oslavě a on se uráčí na půl roku odjet? NE!NE!NE! Nemůže být nic horšího.

Večer se konečně trochu uklidním, znovu a naposled spolu „koukneme“ na film, s rozdílem, že se ho dneska konečně skoro po týdnu pokusil zapnout. Stejně ho ale ani jeden z nás nesledoval.

Vyjeknu ze snu. Rychle po něm hodím pohledem a vyděšeně s ním zaklepu. Když se skoro probudí nechám toho. Srdce mi splašeně bije a kapku potu mi stékají po čele. Nevím co mám dělat ale mám pocit že tohle už dýl nesnesu. Odpochoduju do koupelny, dám si studenou sprchu a znovu se přitulím.

 

 

 

--

 

 

Ráno pomalu otvírám oči a užívám si hřejivých slunečních paprsků. Když se rozkoukám natolik, abych rozpoznala čas mrknu na hodiny a zjistím, že je skoro poledne. Projedu pohledem po pokoji, ale nikde nikdo. Na chvilku se zaposlouchám. Ticho. Ani známka toho, že by tam se mnou někdo byl.

„Jaku?“ Promluvím a naivně doufám, že se někde ozve. Ještě chvilku čekám, pak vyskočím z gauče a v rychlosti proletím malý domek. Když se dostanu do kuchyně narazím na lísteček s nápisem: Musel jsem odletět už ráno, miluju tě…Jake. Stojím tam jak přikovaná, sama tomu nevěřím. Znovu projdu domek a pořád doufám, že někde na něco narazím. Nic, prázdno. Ani nejmenší kufřík tu nenechal. Seberu klíče ze stolu, rychle si pobalím věci a vypadnu tak rychle, že jsem ani nevěděla že to tak jde. Naštvaně praštím dveřmi a pootočím klíčem v zámku. Ještě nějakou dobu tam stojím, zhluboka dýchám a snažím se zaplašit slzy, které se mi bezmocí tvoří v očích.

Když se doploužím k domu a chytnu za kliku zjistím, že ještě nikdo není doma. Vezmu mobil a volám mamče, kdy se uráčí vrátit, protože má být dneska doma, jelikož má každý druhý den volna. Zjistím ale jenom to, že je s Markem, to je ten její nová náhražka táty a tak jí to típnu a vydám se za tátou s tím, že už tam nejspíš budu muset zůstat do zítřka na tu oslavu, protože když tam příjdu teď, tak už se z toho nevykroutím. Cestou se ještě zastavím u Effy, abych se aspoň pokusila zlepšit náš vztah, ale ani mi neotevře. Trochu přídám do kroku, když mi začne kručet v břiše, ale hned jakmile zaslechnu Johna zase zpomalím. Možná jsem to včera trochu přehnala. Měla bych se mu omluvit. Nebo ne? Ne! Nepřipadá v úvahu. Otevřu branku a dám si záležet na tom, aby moje Ahoj bylo víc mířený k Johnovi, než k tátovi, ale ani to nepomůže tomu, aby mi pozdrav vrátil. Protočím opatrně panenky tak, aby si toho ani jeden nevšiml a obejmu taťku.

„Mamka ještě není doma, můžu tu zůstat,“ kouknu na něj a zamrkám, protože vím, že ať udělá John cokoliv, tak tohle zabere.

„To víš že můžeš, můžete se společně připravit na ten zítřek,“ usměje se, ale když vidí že se nesměju zabodne radši pohled do země, „a co vůbec Jake? Jakto že nejsi u něj?“

„No… on…dneska nemůže,“ zalžu mu, protože si sama nechci připustit, že mě tak narychlo opustil. Opustil bez jakýhokoliv rozloučení.

Zbytek dne probíhal až na pár nedorozumění s panem dokonalým docela dobře, ale večer, kdy jsem všichni zasedli k televizi jsem vážně váhala, jestli ještě nemám odejít. Když jsem se rozhodla to aspoň zkusit, vykoupala se, převlíkla a vrátila se zpátky na gauč nestačila jsem se divit. Táta už dávno odpochodoval na kutě, ale John nevypadal na to, že by chtěl odejít. Stojím jsem tam jak zmražená a přemýšlím, jestli ho vykopnout, jelikož na tom gauči mám  spát já, nebo se usmířit. ..Usmířit…pche!

Když už tam nervózně přešlapuju docela dlouho znechuceně se otočí přes rameno a vyzve mě, ať si sednu k němu. Chvíli váhám, ale pak uznám že by bylo nevhodný to nepřijmout. Koukáme spolu na nudnej fotbal a já sebou cuknu když přes celej barák zaječí, když do brány padne další gól.

„Asi tě to moc nebaví co?“ Nemám to přepnout?“ Hodí po mě pohledem a nuceně se usměje.

„Né, to je dobrý, stejně nic nedávaj,“ špitnu. To že nic nedávaj moc pravda nebyla, vzhledem k tomu, že byl pátek večer byl program dost bohatý, ale nechtěla jsem kazit tu chvíli, kdy po sobě neházíme vražedný pohledy.

Zazívá, unaveně po mě koukne a odebere se do koupelny. Já si mezitím rozložím gauč, donesu si od táty peřiny  a znovu zuřím, když zjistím, že ještě nespí.

„Nechal jsi nás tam schválně!! Zaječím tak, že to muselo bejt slyšet až dolu.

„Ale zlato to bych přece neudělal,“ zamžourá na mě unaveně a otočí se ke mně zády. Naštvaně prásknu s dveřmi, rozložím si dole deky, ještě chvilku počkám, než John opustí koupelnu a pokusím se usnout. Jenže po dnešku to prostě nejde. Pokaždé, když si vzpomenu, že jsem ještě včera usínala po jeho boku mi vletí slzy do očí. Nechci aby byl tak daleko ode mě. Chci ho mít u sebe a vědět že je v pořádku. Už se ani nesnažím stírat slzy z očí, nebo jim bránit aby tekly, protože to stejně nemá smysl. Pevně obejmu polštář a bezmocí spustím další proud slz u kterého už jsem ale neudržela to co k pláči patří. Netrvá dlouho a vejde do pokoje rozespalý John. Starostlivě se na mě podívá, ale naznačím mu, že jsem v pohodě, ať odejde, i když to je to poslední, co teď chci. Dala bych cokoliv za jakékoli objetí. On ale ani nezaváhá a zase se otočí. Snažím se trošku utlumit svůj řev, protože se začínám bát, že ho uslyší i táta a ten už by ho jen tak nenechal. Snažím se zavřít oči a usnout, ale nejde to. Pořád se mi chce brečet a slzy se derou přes zavřená víčka. Zabořím hlavu do polštáře a zkouším to rozdýchat. Konečně docela úspěšně.

Leknutím sebou cuknu, když se mnou někdo zatřese.

„Hej…Cass, Cass! Jsi v pohodě?“ Stojí přede mnou někdo, kdo mě ještě včera nazýval čubkou. Nechápavě na mě kouká, pod očima se mu začínají rýsovat kruhy.

„Já, já nevím,“ kouknu se na svoje ruce, které se klepou a nejde to zastavit. Slzy mi tečou proudem a po čele mi opět stéká pot.

„Křičela si ze spaní… seš si jistá že je s Jakem všechno v pohodě?“ Změří si mě pohledem jakoby čekal, že se mě vypadne něco velkolepého. Chvilku na něj tupě zírám a zhluboka dýchám.

„Proboha! Jake! Je mrtvej! Sakra dělej něco! Určitě se mu něco stalo!!!“ Začnu hrabat na pohovce mobil a když ho konečně najdu, tak mi stejně vypadne z ruku, protože se mi klepou tak, že ho nedokážu pořádně chytit.

„Co? Uklidni se…to bude dobrý, jen se ti něco zdálo, podívej se na mě,“ chytne mě za ramena, ještě jednou se mnou zaklepe a klidně se na mě podívá.

„Ne…určitě to nebyl jenom sen, musím mu zavolat! Co když cestou boural!“ Nenechám se, vím že je něco špatně…

„Cestou kam?“ Podívá se na mě nechápavě.

Chvilku se koukám na pohovku, pak pomalu zvednu oči a převyprávím mu všechno, co se za posledních pár dní s Jakem stalo. Jak se z ničeho nic sebral a odjel…

Jen na mě nevěřícně kouká. Nedokáže pochopit proč jsem to tátovi neřekla, ale nakonec uzná, že by z toho udělal ještě většího velblouda.

„Mrzí mě to Cass,“ podívá se na mě tak upřímě, jak to za celé tří měsíce, co se známe ještě neudělal. Nevydžím to. Padnu mu kolem krku a rozbrečím se. Jen mě opatrně obejme…

 

Těsně předtím, než ráno otevřu oči se snažím přesvědčim sama sebe, že se včera nic nestalo…Vůbec jsem všechno nevyklopila někomu, koho jsem nenáviděla. Pomalu se rozkoukávám, chvilku si myslím že to byl opravdu jen sen, ale všechno zavrhnu, když narazím na Johna který sedí na druhém konci gauče a kouká na mě unavenýma očima.

„V pohodě?“ Koukne na mě, ale já se nezmůžu na nic víc než přikývnutí. Bezmocně se ušklíbme a pomalu opustí pokoj.

„Johne?“ Zavolám na něj než se vybelhá do schodů.

„Hmm?“

„Neříkej to tátovi, prosím,“ zamrkám na něj, ale pochybuju že má vůbec sílu na mě ještě koukat.

„Bez obav,“ prohlásí, pomalu vyleze schody a zabouchne se v pokoji. Rychle dám gauč do původního stavu a zamířím do koupelny. Docela se zděsím když vidím svůj opuchlý obličej. Když se vracím z koupelny narazím na taťku, kterej má víc než dobrou náladu. Připravuje si k snídani toasty a hlasitě si pobrukuje.

„Ahoj,“ špitnu, když procházím kolem.

„No nazdar, tak jak dopadl ten včerejší fotbal?“

„Ani nevím, usnula jsem,“ zalžu. Nechci aby se mě vyptával na nic ohledně Johna. I jemu, věčnýmu optimistovi by bylo asi divný, že jsem najednou v pohodě.

„Aha,“ usměje se, jako by to nebylo nic divnýho, „zůstaneš tady teda dneska?“

„Já nevím, nechci mu to tu kazit.“

„Ale prosímtě, bude rád, když tu zůstaneš… aspoň bude o člověka víc,“ pousměje se.

„Tak to ani náhodou,“ zvolá zezhora John, „to tu radši budu sám.

„Bez debat!“ Hodí po nás pohledem táta, namaže dva toasty a zmizí. Oba tam stojíme a koukáme jak okna míjí auto.

„Nemusíš tu bejt, jestli nechceš,“ ozve se za mnou John a já div neuskočím, jak se ho leknu.

„Nechci tu překážet,“ věnuju mu snad poprvé v životě nefalešný úsměv.

„Nepřekážíš… každopádně bych byl rád, kdybys tu aspoň zůstala přes noc.“ Nechápavě se na něj podívám.

„Po tý včerejší noci… nechci abys byla někde sama.“ Zírám na něj s otevřenou pusou…Tohodle kluka že jsem nevím jak dlouho považovala za takovýho debila?!?

„Děkuju,“ špitnu a pohled mi spadne na zem.

„V pohodě, jdeš se mnou koupit ňáký věci?“ Chvilku váhám, ale když si uvědomím, že bejt sama je to poslední co teď chci jen přikývnu. Rychle vběhnu do pokoje, hodím na sebe něco, v čem se za mě nebude muset na veřejnosti stydět a doženu ho u branky. Jen mě projede pohledem, šibalsky se ušklíbne a otevře mi vrátka.

Doslovo září, když zjistí že nám autobus ujel před pár minutami a dálší jede až za hodinu. Sice je to do obchodu jen dvě zastávky, ale táhnout se někam v tomhle vedru se nám fakt nechtělo. Ale všechno lepší než tu hodinu čekat. Aspoň to budeme mít zasebou. Cesta utekla překvapivě dost rychle a popravdě jsem si si nikým dlouho takle dobře nepopovídala. Obchod jsme prolítli poměrně rychle. John jen vzal pár lahví, já nabrala chipsy a pádili jsme na zastávku, abysme stihli aspoň autobus zpátky. Tentokrát úspěšně. Oba umíráme vedrem, na nic se netěším víc, než na bazén. Hodím tašku s nákupem na linku, prolítnu chladným domem, rychle na sebe hodím plavky a skočím do bázenu. Odsud mě nikdo nějakou dobu nedostane. Jonh, který se sotva dobelhal do kuchyně stojí mezi dveřmi a spokojeně se usmívá. Netvrá dlouho a plave vedle mě. Když se blíží třetí hodina pomalu lezeme ven, musíme připravit dost věcí na večer…docela se začínám těšit…

Všechno těšení ale zmizí když přijde prvních, podle Johna pár lidí. Ještě není ani osm a po baráku pobíhá bezmála 20 lidí. Snažím se zapadnout, ale moje schopnost bavit se s lidma, který neznám mě pomalu, ale jistě opouští. Kolem půlnoci, kde už je v domě k nehnutí se zahrabávám nahoru nad schody s flaškou vína a doufám, že sem nidko nepoleze. Chvilku se tak i děje, ale když začíná být venku natolik chladno, že pár otužilců opuuští bazén a plánuje teplnou sprchu zdrhám na zahradu, kde je konečně docela klid, protože předpokládám, že budou chtít využít i horní koupelnu. Usadím se na houpačku, ignoruju několik opilců co se hází do bázenu jeden po druhém a nehorázně se tomu tlemí, jen se zaposlouchávám do hudby která hraje vevnitř. Začíná mi být docela dobře, alkohol v krvi se  zaříná probouzet, ale všechno se zase zkazí, když začnou hrát písničku, kterou jsem poslouchala s Jakem. Dopiju flašku, položím jí vedle houpačky a zamířím do kuchyně. Protlačím se mezi lidma a projede mnou mráz pokáždý, když do mě někdo vrazí. Nechápu co se to se mnou děje. Tohle jsem přeci vždycky milovala…

Otevřu lednici a vůbec mě nepřekvapuje, že už je tam jen vodka. No, nevadí. Vezmu krabici s jahodovým džusem, trochu upiju, doleju jí vodnou, trochu usrnku a usoudím, že si doleju znova, až upiju trochu víc. Opouštím nenápadně kuchyni i s flaškou, abych se sem už nemusela vracet. Už jsem skoro venku když narazím na Johna.

„No konečně, tady jsi… hledal jsem tě,“ žvatlá, už má taky dost, ale on, jakožto oslavenec ať si chlastá, 18 je mu jen jednou.

„Jojo… a všechno nejlepší,“ stoupnu si na špičky a políbím ho na tvář.

„Díky, všechno v pohodě?“

„V naprostým,“ otočím se, schovám flašku za záda a nenápadně se ztratím. John se dá naštěstí hned do řeči s někým jiným, což mi vyhovuje. Docela mě naštve, když zjistám, že mi někdo obsadil houpačku… ale což, znám tenhle domek líp než všichni ostatní a tak se vplížím za malý zahradní altánek, zasednu do trávy a popíjím dál. Nenávidím chuť vodky, ale nedokážu přestat. Chtěla bych jít za Johnem a popovídat si, on jedinej ví, co mě žere. Ale to teď nemůžu, nechci mu to tu zkazit. Zavřu oči a upiju další kus z krabice…

 

--

Kdyby nebyla zahrada o tolik prázdnější a hudba utlumenější, hádala bych se, že jsem nespala. Vzhledem k tomu, že už i začíná svítat musím to sama sobě přiznat. Neudivuje mě ani tolik to, že jsem spala jako to, že bezesně a v klidu. Zatřesu s krabičkou a zjistím, že je už prázdná. Pootočím hlavou, která se mi zatočí natolik, že se ani nemusím ujišťovat, že je vodka taky pryč. Snažím se upnout pohled na jeden kamínek v trávě, ale nedaří se mi. Všechno se mi točí tak jako nikdy. Netroufám si stoupnout, moc dobře znám svůj žaludek a vsadila bych se, že teď v domě nebude jediný volný záchod.

Zapřemýšlím nad tím, jestli jsem vůbec za dobu, co mám ty sny měla takhle pohodovou „noc“. Nenapadá mě ani jedno ráno, kdy bych se probudila v pohodě. Nejspíš jsem byla úplně mimo když jsem usínala, ani nevím, že jsem to všechno dopila. Kouknu vedle sebe a zjistím, že vedle mě leží ještě jeden polštářek z křesla v altánku. Vím, že jsem si brala jeden pro sebe, ale jak se tu ocitnul ten druhý fakt netuším. Nemám ale energii to teď řešit a tak si ho posunu o kousek dál a pokusím se znovu usnout. Chvilku cítím, jak se se mnou všechno točí a musím sama sebe přemlouvat, že mi není zle. Povede se.

Ucuknu tolik, že si dám hlavou o altánek a jsem si jistá, že mě vzbudila až ta rána. Nechci vědět jak dlouho jsem musela ječet, cukat sebou, neovládat se. Znovu mě dostává ten pocit, vím že je všechno špatně. Cítím jak se mi klepou nohy i ruce a já to nedokážu zastavit. Pomalu otvírám oči a asi metr před sebou narazím na osobu. Vyděsí mě natolik, že si dám další ránu.

„Hej si v pohodě?“ Promluví na mě cizí kluk. Jen přikývnu a natlačím se víc na zeď. Potřebuju se dostat z mezi spánku. Pořád mě doprovází strach a nervozita. Pořád nejsem sama sebou.

„Nechceš pomoct aspoň dovnitř? Není už zrovna nejtepleji na to, abys tu seděla jen ve spodním prádle,“ usměje a popojde o krok blíž.

„Nene, to je dobrý,“ snažím se zachovat klid a nedat na sobě vědět, že vůbec netuším co se včera stalo. Nepamatuju si, že bych se svlíkala. „Zvládnu to, věř mi,“ věnuju mu taky jeden úsměv a pokusím se vstát. Sotva se postavím zamotá se mi hlava a mám co dělat abych neskončila znovu na zemi. I přes všechnu snahu stejně zase končím na zemi.

Zmateně koukám po pokoji, tentokrát už naprosto  přesně vím jak jsem se sem dostala. Je mi trapně, ale pravděpodobnost, že toho kluka ještě někdy uvidím je nulová. Vytáhnu ze skříně něco na sebe, protože poslední co mám teď v plánu je promenádovat se po domě jen ve spodním prádle, pochybuju o tom, že by se už vyprázdnil úplně. Rychle přeběhnu přes chodbu do koupelny a je skoro zázrak, že na nikoho nenarazím. Zalezu do vany, snažím se tam vydržet co nejdýl, tak strašně se těším až uvidím Johna, až mi zase zvedne náladu, ale moc dobře vím, jak špatně je mě, takže předpokládám, že bude k použití nejdříve večer. Horká voda znovu probudí bolest hlavy, takže můj plán se znovu bortí jako domeček z karet. Chci aby to už skončilo, chci aby mi bylo dobře, chci abych věděla že jsou táta, John i Jake v pohodě. Jsem ale už moc probuzená na to, abych mohla začít vyšilovat a běhat v domě od pokoje k pokoji a hledat jednoho z nich, čehož bych byla normálně schopná.

Nakonec usoudím, že jsem tu doma víc než všichni ostatní a tak se jen zabalím do ručního a zamířím si to po schodech dolů do kuchyně. V domě je ticho, dost lidí se povaluje na zemi a spokojeně oddychuje, jsem ráda že se s nikým nemusím vybavovat. Jsem opět zklamaná, když v kuchyni najdu jen jablko. Znechuceně ho popadnu, opláchnu ho a odpochoduju zase nahoru. Těsně před tím, než zalezu k sobě do pokoje, vyjde z toho Johnova docela pěkná, vysoká blondýnka. Jen se na mě usměje, sklopí pohled na podlahu a rychle zmizí. Počkám si až se dole zabouchnou dveře a pootevřu dveře do jeho pokoje, chci vyzvídat. Nakonec mě ale nepřekvapuje, že se spokojeně rozvaluje přes celou postel a spokojeně oddychuje. Potichu zavřu, dokoušu jablko a znovu se pokosím usnout, tentokrát už bez úspěchu. Otráveně koukám na televizi, znovu se mi udělá zle, když přijde sms od táty, že se do večera vrátí, ať dáme domek zase do původního stavu. Vzhledem k tomu, že se blížila šestá hodina a John nevypadal na to, že bych chtěl vstávat mám co dělat.

Umírám už po první půlce zahrady, ale musím uznat, že mi to alespoň pomohlo dostat zbytek alkoholu z krve. Nakonec odpadnu tak brzo, že ani nevím, kdy táta dorazil…

--

„Hej Cass, Cass…prober se,“ šťouchá do mě někdo a trvá mi dlouho, než se dokážu probrat. Vyděšeně otevřu oči a skočím Johnovi kolem krku snad ještě dřív, než postřehnu, že je to opravdu on.

„V pohodě?“ Ptá se nejistým hlasem. Zakroutím hlavou, jen mě sevře pevněji.

„Ještě se ani neozval, zkoušela jsem mu psát, neodepsal. Určitě se mu něco stalo,“ pofňukávám a snažím se udržet další příval slz. Cítím jak se v jeho objetí klepu, snažím se to zastavit, ale nejde to.

„Sotva tam dorazil, jen to přecejen kus cesty, ráno mu můžeš zkusit zavolat hm?“ Koukne po mě. Kývnu, sklopím pohled k zemi a snažím se uklidnit.

„Zůstaneš tu prosím?“ Popotáhnu, aniž bych k němu zvedla oči.

„Myslíš, že bych teď odešel, abych zase za chvilku letěl přes celej barák, abys nestihla vzbudit tátu?“ Mrkne na mě.

„Díky,“ špitnu a zahrabu se co nejvíc do peřin, bez ohledu na to, jaké je vedro.

„Cass?“

„Hmm?“

„Nepřemýšlela jsi třeba…. Že by jsi někam zašla..  já nevím, táta to přece vědět nemusí… třeba by ti dokázali nějak pomoct,“ vypadne z něj a hned jak větu dokončí ví, že to nebyl nejlepší nápad.

„Já nejsem  magor!“ Odseknu.

„Já neříkám že jsi… ale chceš riskovat, že tě v tomhle stavu najde někdo jinej. A co až začne škola, vždyť vůbec nespíš…“

„Já to nějak zvládnu!“ Netroufá si už mluvit dál a za nějakou dobu usne jak malé děcko. Užívám si zvuku, který vydává když spí. Konečně tu nejsem sama. Jenže co teď, nemám v plánu zase spát, zase vyšilovat, zase ho budit a už vůbec né s ním řešit doktory. Ale co když má pravdu. Nenaspala jsem toho za poslední dny moc, kromě včerejška, kdy kocovina přebila úplně všechny problémy.

Nakonec únava vyhraje nad všemi triky, jak neusnout. Když se probudím, jsou dvě odpoledně, John už je pryč a já se konečně cítím aspoň trochu vyspale. Sejdu dolů a vůbec mě nepřekvapuje, že se oba povalují u bazénu. Otevřu ledničku, kupodivu je v ní alespoň pár věcí. Když alespoň trošku zaplácnu žaludek vezmu do ruky mobil, ignoruju zprávu od mamky, jak se mám a jdu volat Jakovi. „Volaný účastník se do…“ Típnu telefon a zamířím na zahradu. John je zvedne oči a nenápadně mě pozdraví, rychle po něm hodím pohledem, pak se zatvářím znechuceně a pozdravím tátu. Očividně nemá nejmenší tušení, že jsme v pohodě.

„Nevolala ti máma?“ Zeptá se oparně táta.

„Ne, odseknu, „jen mi psala jak se mám.“

„Odpověděla si jí aspoň?“

„Co myslíš tati? Odjede si na víkend pryč s někým, koho mi ani nebyla schopná představit a zmůže se na blbou esemesku? Ne, neodpověděla,“ snažím se udržet svůj hlas na uzdě, ikdyž docela marně.

„Mohla si jí aspoň naspat, co by ti to udělalo?“

„Jen ať ví že jsem naštvaná,“ syknu.

„Prosímtě, ta je natolik zaneprázdněná, že to je to poslední co jí teď bude trápit,“ usměje se a koukne po mě chápavým pohledem.

„Tak jí napiš, ať je v klidu,“ vloží se do toho John. Je jeho zvykem vkládat se do věcí, co s ním nemaj absolutně nic společnýho a téhle situace prostě musel využít.

„Nepleť se do toho!“  Vyjedu po něm. Netušila jsem jaký mi to bude dělat problém, po tom co pro mě za poslední dny udělal.

„Nechte toho, ste jak malý,“ procedí mezi zuby táta, aniž by uhnul pohledem od novin, „kde si vůbec byla, když měl tvůj bratr oslavu?“

„Není to můj bratr!“

„Cass prosímtě, tohle už jsme probírali několikrát,“ prohodí flegmaticky.

„Říkám že není!“ Stojím si za svým.

„Byla celou dobu u sebe v pokoji, nezkazila mi to neboj,“ mrkne na mě nenápadně John.

„Nezkazila?!? Nějaký tvoje oslava mě vůbec nezajímala! Nemohla jsem kvůli tomu vůbec spát!“

„Nikdo tě nenutil abys tu byla, mohla jsi táhnout domů!“

„Já jsem doma tady, na rozdíl od tebe!“ Ječím hystericky, docela jsem se do toho vžila.

„Říkám vám nechte toho!“ Nevydrží už ani táta.

Ještě chvilku předstíráme hádku, protože by bylo divný, kdyby to jeden z nás jen tak vzdal. Pak se „urazím“, prohlásím že už tady vlastně vůbec nemusím bejt a odpochoduju do domu. Zkusím znovu zavolat Jakovi, znovu marně. Docela mě potěší když najdu smsku od Johna: Jsi vážně dobrá, táta nemá nejmenší podezření…Půjdu večer na pivo, nechceš zajít se mnou? Pousměju se, kouknu ven a vidím, že tam leží úplně stejně, jako když sem přišla. Dobře, ráda…skočím si ještě pro něco domů sejdeme se v 7 za rohem, ať se táta nediví že jdeme spolu. Odepíšu mu hned a letím nahoru pro tašku na věci, protože většinu mám ještě pořád u mámi. Mobil se na mramorové lince znovu rozdrnčí, na displeji se ukáže jen Ok. Pousměju se, jsem ráda že někam zajdeme. Konečně budeme mít šanci si v klidu popovídat, navíc potřebuju poradit, Jake pořád nezvedá telefon…

--

 

Nechápu proč se říká skočíme na „jedno“. Bylo mi Johna docela líto, když mě táhnul domů a poslouchal moje řeči o tom, jak všichni umřeme. Bylo to asi naposledy co mě někam vzal. Já to ale udělala z úplně jiného důvodu než se ztřískat do němoty a nevědět o sobě. Třeba budu zase spát.

Rychle skočím do sprcháče a zkouším usnout. Najednou mi dochází, že jít spát až v takovém stavu není nejlepší. Zkouším na chvilku zapnout televizi, ale zjišťuju že sotva rozumím tomu, co říkají. Znovu zavírám oči a snažím se ignorovat točící se svět.

Ráno se probudím s naprosto čistou hlavou. Dlouho mi nebylo takhle dobře, dokonce ani minule. Všechna pohoda ale skončí když v pokoji najdu Johna.

„Co tady děláš?“ Kouknu po něm rozespale. Jen se na mě dlouze zadívá, sotva drží otevřené oči. Kruhy pod očima vypadají jak obrovské monokly, i jemu se mírně klepou konečky prstů.

„Ale vždyť si mohl v klidu spát, byla jsem v pohodě,“ kouknu po něm, pousměju se a doufám, že to zabere.

„V pohodě?V pohodě?!? Tím myslíš jako to, jak si se mnou v noci hystericky třásla a řvala ať neumírám?!? To ti přijde v pohodě?!?“ Podívá se na mě, jakoby si myslel že si z něho střílím.

„Co?“ Vytřeštím oči, nechápu o čem mluví…

„Neříkej  mi že si nic nepamatuješ,“probodne mě pohledem, jako by mi nevěřil ani nos mezi očima. Jen zakroutím hlavou, zabodnu pohled do země a snažím se rozehnat slzy, které se mi valí do očí.

„Co s tím jako budeš dělat, musíš přece normálně spát,“ zamžourá na mě.

„Promiň,“ špitnu. Snažím se sama sebe uklidnit, ale čím víc nad tím přemýšlím tím méně jsem přesvědčená o tom, že to bude zase v pohodě.

„No mě se neomlouvej, mě to nevadí… jenom mi řekni co budeš dělat už tu nebudu. Teda, né že by si mě nějak milovala, ale táta to zrovna vědět nemusí…“

„Počkej, kam jako odjedeš?“ Vychrlím ze sebe a mám pocit že když odjede i on zhroutím se úplně.

„Na intr třeba?“ Koukne po mě tak, jakoby chápal že ho tady chci, jen tomu moc nevěří.

„Sakra,“ zašeptám tak, že to snad ani nemůže slyšet. Evidentně slyšel. Pomalu si sedne vedle mě a chytne mě kolem ramen.

„Vážně si nechceš někam zajít?“ Ptá se opatrně, ale z jeho hlasu je znát, že si tentokrát bude stát za svým.

„Já nevím,“ znova se snažím rozehnat slzy které se mi proudem derou do očí. Bez úspěchu.

„Za zkoušku nic nedáš,“ obejme mě ještě pevněji, uklidňuje mě když vím že tu je se mnou, že mě podrží…On jediný ví, co se děje.

„Seženeš něco?“ Kouknu po něm na chvíli, ale rychle zase sklopím pohled, nechci aby mě takhle viděl.

„Jasně že seženu, pokusím se abychom tam mohli zajít spolu, ze školy se už nějak dostanu. Dneska večer ale budu muset odjet, zvládneš to tu?“

„Jasně že jo,“ usměju se na něj tak neupřímně, že si toho nemůže nevšimnout. Nechci ale aby se kvůli mně omezoval.

„Pozítří jsem zpátky, hodí se nám že škola začíná ve čtvrtek,“ pousměje se.

„Taky nám ho mohli odpustit a mohli sme jít až v pondělí,“ zanadávám, konečně jsem to zase já. Vymaním se mu z objetí, poděkuju a zamířím do koupelny. Je to asi jediné místo kde dokážu zapomenout na všechny problémy. Napustím si plnou, horkou vanu a snažím se relaxovat. Docela mě překvapí že úspěšně. Snažím se nemyslet na to, že tu John přes týden nebude, že začne škola a hlavně na to, že nemůžu spát.

Po celém těle už mi naskakovala husí kůže, která mě z mojí koupele vyhnala dost rychle. Trvalo mi pěknou dobu, než jsem se zase zahřála. Vlezu do županu, mám namířeno jít se rozloučit s Johnem, ale když vidím tátu znejistím. Ale co, on přeci vždycky chtěl aby jsme se bavili. Slezu dolu ze schodů, zamávám na něj, otočím se a zase zamířím nahoru. Snažím se chovat normálně, ale stojí mě hodně přemáhání, abych se nesmála tátově výrazu. Vysvětlování je ale naštěstí na Johnovi, jeho čeká ta dvouhodinová cesta na intr s ním.

Na chvilku se zahrabu do postele a pustím si můj oblíbený film, ani z části ho ale nevnímám. Snažím se vymyslet něco na noc, vůbec nevím jak tomu zabráním. Napadne mě nejít spát vůbec, ale vzhledem k tomu že už teď umírám únavou vím, že bych to zítra nezvládla. Pak mě ale napadne, že si bral táta prášky na spaní chvilku po tom, co se rozvedli s mámou. Prohrabu v kuchyni celou lékárničku, ale nenarazím na nic, po čem bych v klidu spala. Zoufale prohrabu tátovi celou ložnici, už to začínám vzdávat když mi dojde že má všechny svoje léky vedle v koupelně. Bingo! Vezmu si pro jistotu celé platíčko, jeden si připravím na noční stolek a zbytek pečlivě schovám do skříně. Otráveně nastavím budíka na šestou hodinu ráno, zapiju tabletku a s doufáním usínám…

--

Snažím se najít telefon a vypnout budík. Než ho ale najdu probudím se uplně. Strašně chci ještě spát a užívat si klidu. Když se ale podívám na hodiny a zjistím, že je půl osmé je všechen klid pryč. Určitě sem si nastavovala budík na šestou, vím to na sto procent. Paráda! Proč nezaspat první den.

Rychle se vyhrabu z postele, prolítnu koupelnou a hodím něco na sebe. Schody seběhnu tak rychle, až se divím že jsem se nepřerazila. Rychle běžím na autobus, který má naštěstí zpoždění takže ho stihnu. O můj získaný čas mě ale připravý kolona do které vjedeme. Začínám být nervózní, normálně jsem ve škole za deset minut. Kolona se konečně po pár metrech rozpohybuje, na další zastávce vyletím rychlostí blesku z autobusu a mířím do školy, ještě že není od zastávky daleko.

Blížím se k budově školy, slyším jak zvoní. Ještě že dnes kvůli prvňákům nezamykají školu pět minut před zvoněním jako vždycky, to mě docela zahraňuje. Vylítnu do druhého patra a trošku mě uklidní, když se třída ještě vesele baví, aniž by v ní byl nějaký kantor. Trošku zvolním, když vstupuju do třídy a vůbec mě nepřekvapuje, že je Effy obklopená tou nejhorší bandou ve třídě, která se mě ani neobtěžuje pozdravit. Otráveně zalezu do první lavice, přesně před katerdu, kde je (a říkejte si to chcete) prostě největší klid. Chvilku doufám, že si někdo přisedne, ale nakonec si uvědomím že se stejně s nikým bavit nechci. Do deseti minut dorazí třídní a otravuje celou třídu stejnými řečmi jako každý rok. Ještě že je to letos poslední rok na týhle škole. Příští rok konečně do prváku, mezi snad normální lidi, co celou hodinu neřeší odstíny make-upu a to jak si zlomili nehýtek. O klucích snad ani  nemluvit.

Chvilku poslouchám školní řád, ale stejně ostatní řvou tak, že není nic slyšet. Ještě minulý rok bych ječela, dováděla a výtala se  nima stejně tak jako oni, letos mi ale nehorázně lezou krkem už po pár minutách. Strašně se těším na zítřek, až se vrátí John a budu zase s ním. Jsme na to jak jsem překonala dnešní noc pyšná, konečně jsem přišla na způsob, jak se tomu vyhnout. Před ním stejně ale raději pomlčím, určetě by se mu na tom něco nezdálo. Konečně je konec, všichni se vyhrnou ze třídy jak stádo volů, chvilku počkám až se vyřítí ven i poslední člověk a pomalu se zvedám. Úmyslně se courám, přemýšlím co doma.

Tam mě ale hned vytočí zpráva od Jaka „Jsem v pohodě ty malá stíhačko,“ natolik, že se zase na několik minut zavřu v koupelně s šíleným histerákem. Neuklidním se do té doby, než zavolá John a nezeptá se jak jsem to zvládla a na věci kolem. Když pokládám telefon mám znovu úsmev na tváři. Ještě chvilku relaxuju ve vaně, dneska už ale stihnu vylést dřív, než vychladne voda. Zbytek dne se flákám, koukám na filmy.. Je osm večer a já umírám únavou. Vezmu tedy ze skříňky ten maličký zazrák, nařídím si budík, znovu ho raději zkontroluju a usínám.

Ráno mě hytericky budí táta, že jsem zaspala.

„Jak můžeš spát, vždyť ti tu ten budík řve minimálně hodinu!!“ Ječí na mě nepříčetně.

„Nevím, byla jsem unavená,“ zalžu. Tentokrát už mi dochází v čem je ten háček.

„Unavená? Unavená?!? Vždyť nic neděláš! Koukej se oblíknout, odvezu tě do školy,“ zabouchne za sebou dveře.

Unaveně koukám na svoje ruce…Už zase se klepou, mám problém znovu neusnout. Nebyl to asi ten nejlepší nápad. Možná bude na noc stačit půlka…

--

 

Celou cestu do školy mlčíme, neodvážím se ani ceknout. Snažím se udržet otevřené oči a sama nevím, jak to tam dneska celé dopoledne zvládnu.

Rychle vyletím z auta, potichu poděkuju a otráveně zamířím do školy. Udělat další krok do schodů mi dělá větší a větší problém, točí se mi hlava a pálí mě oči. Z posledních sil dojdu k lavici, zapnu iPod a dám ho tak nahlas, aby přeřval hlasy všech ve třídě.

Docela mě překvapuje, že se mi povedlo neusnot, než dorazila třídní. Neměla dneska naštěství v plánu nic velkého, takže jsem mohla celé dopoledne tupě zírat do jednoho bodu a nutit se nezavírat oči aniž by si toho všimla. Konečně odzvonila poslední hodina. Počkám, až většina školy odjeje, abych se nemusela mačkat v autobuse a pomalu se vydám směr domov. Cestou mě napadne zavolat mamce, ale když se mi nepovede jí dovolat nechám jí jen zprávu že jsem v pohodě. Znovu zkusím dát vědět Jakovi. Vytočím jeho číslo, překvapivě to tůtá, snad poprvé co odjel pryč. Moje naděje zmizí ale tak rychle jako se objevily, když to típne .Idiote! Zanadávím potichu, taky by mu to nic nedudělalo si se mnou po těch pár dnech promluvit.

Uleví se mi, když doma nenajdu tátovo auto, tudíž s ním nebudu muset řešit můj ranní zkrat, na druhou stranu bych byla ráda kdyby už tu byl John. Snažím se čekání na něj urychlilt a tak nachvilku zalezu do sprchy. Normálně mě sprcha nakopne, ale dneska měla naprosto opačný účinek. Nakonec ale usoudím, že mi vůbec neuškodí si trochu zdřímnout.

Sedím na zadní sedačce našeho auta a vedu skvělou debatu s tátou a Johnem. Právě hrajou písničku, která se bezpochyb stala nejlepším hitem letošního léta. John jí zesílí, ikdyž ví, že táta nenávidí hlučnou hudbu. Oba si jí broukáme a táta se učividně modlí, aby už zkončila. Vůbec mu nepadla do noty, tentokrát sme na něj ale dva, takže jí jen tak nevypne. Najednou se ale rádio přeladí na uplně něco jiného. Už už jsem chtěla obvinit tátu, ale v tom nám před auto skočí muž s pistolí a vystřelí. Táta stihne jen tak strhnout volant ke straně. Nevšimne si už ale stromu u kraje.

Přední sklo obarvily kapky krve. Sedím vzadu, klepu se…nevěřícně koukám dopředu, nevěřím tomu co se stalo. Pořád čekám že se jeden z nich pohne a bude všechno v pohodě.

„Tati…“ zašeptám potichu a doufám že se ozve. Je ticho. Po tváři mi stékají první slzy.

„Notak! Prosím!!! Brobuďte se!“ Snažím se dostat z auta a vytáhnout je, ale nemůžu se pohnout.

Škubnu sebou, když cvakne klika. Rychle otevřu oči, snažím se uklidnit můj řev, vím že to byl jen sen. Ve dveřích stojí John, moc dobře ví o co tu jde. Kouká na mě bezmocně a snaží se najít správná slova, která má teď použit. Než ho ale cokoliv napadne, vyskočím z postele a skočím mu kolem krku. Opatrně mě obejme, snaží se mě uklidnit. Vím že to není pravda, vím že jsou v pořádku, přesto to nedokážu zastavit. Cítím, jak se i v jeho pevném obětí klepu.

„Je to v pohodě, už jsem tady…,“ šeptá mi do vlasů.

„Já vím,“ špitnu. Konečně to začíná odeznívat. I husí kůže začíná mizet. Soucitně na mě koukne.

„Sem v pohodě,“ prohodím a usměju se. Jen se ušklíbne, sám tomu nevěří.

„Táta říkal, že jsi zaspala…. „

„Jo…no… povedlo se mi usnout,“ zalžu. Nějak jsem zapomněla najít si tu správnou výmluvu.

„Nelži mi…co sis vzala?„ Probodne mě pohledem.

„Nic… já..,“

„Cass,“ skočí mi do řeči, „říkám ti, nelži mi.“ Chvilku na něj koukám, snažím se vymyslet něco, co by to vysvětlovalo, ale nakonec otevřu skříň a podám mu poloprázdné platíčko.

„Pomohlo ti to aspoň,“ sykne neštvaně.

„No… Jo, jen to vstávání musím doladit,“ pousměju se a vytrhnu mu prášky z ruky.

„No tak to ať tě ani nenapadne,“ vezme si je zpátky.

„Ale já potřebuju spát!“ Řvu na něj nepříčetně.

„Najdeme lepší způsob! Nemůžeš ze sebe dělat feťáka sakra!“

„Jenže mě to pomáhá!“

„Říkám, že najdeme lepší způsob!“ Zařve a zabouchne za sebou dveře.

„To těžko,“ zašeptám za ním…

---

 

Zbytek dne jsem se ani neuráčila vylést z pokoje, proč taky. Neskutečně mě naštval, věděla jsem že mi to neschválí, ale mohl pro to mít aspoň pochopení. Celou noc tupě zírám na televizi, po odpoledním šlofíku nemám v plánu spát, vzbudit znovu skoro celej barák a bejt ráno stejně nevyspalá. Můj plán nový plán je naprosto bez chybičky, ještě že táta pracuje i v sobotu. Netpělivě vyhlížím z okna, dokud si nejsem jistá, že opravdu odjel. Pak se opatrně vykradu z pokoje a zamířím do tátovi koupelny. Tátova „lékarnička“ je v naprosto stejném stavu jako minule. Vezmu si jen poloprázdné platíčko pro případ, že by mě John podezříval a vzal mi i moje nové zásoby.

--

 

Vzhledem k mému neplánovanému odpolednímu šlofíku mám dost energie na můj nový, mnohem lepší plán jak se dostat zpátky k práškům, aniž by o tom John věděl. Celou noc zírám na televizi, né že bych jí vnímala víc než normálně, ale pomáhá mi alespoň trochu zahnat nudu.

Ráno jsem živější než sem čekala, nemělo by cenu chodit psát, dopadla bych mnohem hůř. Ještě chvilku sedím na posteli a čekám, až táta opravdu odjede. Štěstí, že pracuje i o sobotách. Když už není slyšet motor auta rychle vstanu z postele a moje tělo mi dá dost rychle najevo, že nespat celou noc nebyl ten nejlepší nápad. Chvilku stojím, čekám až černo před očima zmizí, koneckonců to není poprvé co se to stalo.

Potichu se vkradu do tátovi ložnice, ignoruju ten bordel všude a mé srdce zaplesá když najdu jeho „lékárničku“ ve stejném stavu jako minule. Pro jistotu, že by mi John prohledával věci si vezmu jen část z platíčka, abych se měla pro co vracet. Cestou zpátky mě napadne vzít pár věcí na vyprání dolů a tak platíčko zašoupnu do zadní kapsy u džín. Poberu do náruče co nejvíc věcí a chvilku mi trvá, než přemluvím kliku aby se otevřela. Ani mě nepřekvapuje, že před dveřmi stojí sama dokonalost.

„Co tady děláš?“ Zamžourá na mě, evidentně mě z ničeho nepodezírá.

„Nemůžu spát,“ odseknu a pokusím se ho obejít, vleze mi ale do cesty, jako bych to nečekala.

„A to kvůli tomu musíš budit i ostatní?“ Zavrčí

„Tos nemusel,“ vrazím do něj a rychle seběhnu schody dolů. Zarazím se ale hned u pračky, protože netuším podle jakého klíče věci roztřídit. Nehodlám ale udělat víc škody než užitku a tak věci hodím jen do koše vedle pračky. Ještě nějakou dobu dole zůstanu, aby náhodou někdo neměl podezření.

„Cass,“ přileze ještě dřív než jsem čekala.

„Hmm,“ zabručím a otráveně k němu zvednu oči.

Stojí uprostřed prádelny, chvilku kouká a pak po mě hodí zabavené platíčko.

„Ale vždyť si říkal…“

„Ještě nevíš o co jde, myslím že je budeš potřebovat,“ skočí mi do řeči. Hodím po něm nechápavý pohled a snažím se zaplašit zívnutí.

„Táta měl havárku,“ vypadne z něj, aniž by se mi pořádně podíval do očí.

„Cože?!?“ Vychrlím ze sebe a ani se nesnažím vstávat, protože vím že to neustojím.

„Klid, je v pohodě, převezli ho do nemocnice. Předpokládám, že budeš chtít jet se mnou,“ podá mi ruku a zvedne mě na nohy.

„Vzbuď se! Vzbuď se! Vzbuď se!“ Šeptám si sama pro sebe. Svírám pevně ruce v pěst, zarývám si nehty do kůže a doufám že se vzbudím.

„Cass, Cass!“ Třese se mnou a snaží se mě dostat z transu. „Hej, podívej se na mě,“ naléhá, dokud se neodvážím je opravdu otevřít, „tohle už není sen.“

„Musí … musím se vzbudit, tohle nemůže bejt pravda,“ začínám se dostávat do přesně stejného stavu, jako když se probudím, s tím rozdílem, že tentokrát se nebylo z čeho budit. Konečky prstů se mi pomalu, ale jistě začínají klepat a nohy mi slábnou natolik, že mám co dělat abych se na nich udržela, do očí se mi hrne první vlna slz. John stojí kousek ode mě a nejspíš neví, jak zareagovat a tak mě jenom obejme. Je to ale to nejlepší, co v tu chvíli může udělat.

„Jedeme?“zašeptá.

Jen nepatrně přikývnu…

 

--

 

Nejhorší rodinná sešlost vůbec. Odpustila bych mojí mámě, že přijela o tři hodiny dýl než my jenom proto, že hledala kabelku, která jí bude dokonale ladit. Odpustila bych jí i to, že tátovi řekla, že je to starej ožrala a že si za to může sám. Možná bych jí odpustila i to, že chtěla vyhodit Johna jenom proto, že si stojí zatím, že k nám prostě nepatří. Ale když mě chytla za ruku a táhla mě z nemocnice s tím, že s ní a jejím novým přítelíčkem odjíždím pryč, protože s tím náctiletým budižkničemu prostě sama doma nebudu přetekl pohárek mojí trpělivosti. A nakonec jsem s ním sama doma taky byla.

Sedím na posteli, očima hypnotizuju platíčko prášků a přemýšlím, zda dát mému podvědomí ještě šanci. Když ale vidím zničeného Johna mám hodně rychle jasno. Ještě něž usnu zkouším volat Jakovi, má to ale stejný výsledek jako vždycky. Byla bych o hodně klidnější, kdybych věděla že je v pohodě, zvláště po dnešku.

„Nechceš kouknout na ňákej film?“ Špitne John. Přikývnu, aniž bych si uvědomila, že do pár minut budu spát jako dřevo. Dolu do obýváku se ale ještě dostanu docela v pohodě, nejspíš ani nic nepoznal.

Mžourám po tmavém pokoji a zjišťuju, že nejsem sama, kdo už se nedostal do svého pokoje. Já jsem s mojí velkostí ale neměla nejmenší problém se na gauč složit. Asi nebude nejšťastnější až se ráno probudí. Chvilku přemýšlím, že ho vzbudím, ale nechci usínat sama. Dojdu si nahoru pro druhou půlku prášku, schoulím se do klubíčka hned vedle něj a snažím se usnout. Chvilku ale trvá, než prášek zabere. Hlavou mi prolítne tolik věcí, prášek ale začne zabírat přesně ve chvíli, kdy mi před očima začínají probíhat střípky ze snů.

Probudí mě nepříjemná bolest a když zjistím, že ležím na zemi, je mi hned jasný proč. Pomalu se vyškrábu zpátky na gauč a rozkoukám se. Měla bych sjet do obchodu pro pár věcí do školy, ale vůbec se mi nechce. Nemám na nic náladu. Nejradši bych se zavřela v pokoji, pustila hifi věž a ignorovala svět stejně jako on ignoruje mě, až na pár vyjímek. Naivně se kouknu na displej, jestli náhodou nenechal Jake další, povzbudivou zprávu, ale nezmohl už se ani na to. Nevím jestli mám víc vyšilovat proto, že se o něj bojím, nebo proto, že na mě kašle. Ještě chvilku mi trvá, než se dokopu zvednout se z gauče, až teď teprve poznám, jakou bolest budu nějakou dobu trpět. Otráveně se docourám k ledničce a hledám něco, čím bych zahnala hlad. Zbytečně. Narazím ale na zbytek rumu, co tu zůstal po Johnově oslavě. Opatrně kouknu, jestli ještě spí, on ale nevypadá na to, že by měl v nejbližší době vstávat. Chmátnu pro menší skleničce a znuděně do ní leju colu. Pak mě ale napadne naředit to rovnou ve flašce. Nenávidím chuť rumu, ale čím víc ho tam bude, tím líp pro mě a tak se to rozhodnu pro jednou přetrpět. Prázdnou láhev radši rovnou odnesu do popelnice, nechci poslouchat další přednášku…

Vzhledem k tomu, že vzbudit Johna je to poslední, co bych teď chtěla udělat, dám si radši do hifi věže sluchátka. Schoulím se na koberec těsně pod ní a pomalu usrkávám. Při prvních pár locích to chci vzdát. Když se mi ale alkohol dostane do oběhu začínám chuť víc a víc ignorovat. Zavírám oči, vzpomínám na Jaka, na časy kdy jsme byli spolu, kdy mi bylo dobře a kdy jsem tyhle problémy vůbec řešit nemusela. Zjišťuju, jak se mi pomalu rýsuje úsměv na tváři. Chci si dojít na záchod, ale až když se zvednu mi dá moje tělo jasně najevo, že jsem měla láhev přeci jen vypít trochu pomaleji. Cestou ze záchoda se dobrá nálada vytrácí a do očí se mi valí první příval slz. I přes to, že jsem celou noc poměrně v klidu spala, mám chuť spát znovu. Chmátnu po dalším prášku a díky tomu, že jsem se po půlce vzbudila dost brzy vezmu si pro jistotu celý a zapiju ho zbytkem „coly“. Největší blbost, která mě mohla napadnout…

 

--

 

Zima, bolest hlavy, žaludek na vodě, bojím se otevřít oči aby se mi svět nezačal točit ještě víc. Po tom co překonám sama sebe zjíšťuju, že je všechno ještě mnohem horší než jsem si vůbec myslela. Sedím oblečená ve vaně plné ledové vody, rychle projedu očima celou koupelnu, až v rohu narazím na jediného člověka v tomhle baráku. Na rukou má má několik krvavých škrábanců a kousanců. Až moc rychle mi začíná šrotovat co se asi stalo. Tak vyděšený výraz, jaký má právě teď ve tváři jsem u něj ještě nikdy neviděla. Kaštanově hnědé oči má zalité slzami až nechápu, jak je v nich ještě dokáže uržet. Konečky prstů se mu klepají podobně jako se klepou mě, s tím, že on něco doopravdy viděl.

„Tohle už NIKDY nedělej, rozumíš?“ Vytáhne z vany špunt, hodí po mě ručník a pomalu opustí koupelnu.

„Kam jdeš?“ Vypustím ze sebe, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne a nemám nějak čas hledat ta správná slova.

„Spát,“ prohodí tak zníčeně, že už se neopovážím ani špitnout.

Počkám až z vany odteče poslední potůček ledové vody, sundám ze sebe mokré oblečení a nechám jí znovu napouštět. Všechno mě pálí, jsem zmrzlá natolik, že moje tělo vnímá vlažnou vodu jako vařící… Napouštím vodu znovu a znovu asi hodinu, než se mi povede se konečně aspoň trochu zahřát.

Hodím na sebe župan, chvilku čekám, až se mi přestane motat hlava a vydávám se dolů ulovit něco k jídlo. K mému překvapení tam narazím na Johna. Sedí na nehnutě na gauči, nepřítomně hledí dopředu. Stejně jako by jel ve vlaku a ignoroval všechno dění kolem sebe, jakoby ho nezajímala míjící se krajina ani vzruch kolem něj.

Rozmyslím si svůj cíl a zasednu na gauč vedle něj. „Promiň,“ špitnu abych se ujistila, jestli ještě vůbec vnímá. Chvilku se ani nehne, pak se na mě koukne a popustí proud slz valící se z jeho očí.

„Bylo to to nejhorší co sem kdy viděl. Vůbec si mě nevnímala… Křičela si že chceš umřít, že už tady nechceš bejt sama. Nepoznávala si mě, říkala jsi, že už jsem taky mrtvej, že jsem umřel s tátou při autonehodě. Myslela jsi, že ti chci ublížit, snažila jsi se mi vysmeknout….neovládala si se, vůbec sem nevěděl co s tebou….tohle už podruhý nezvládnu rozumíš?“ Setře slzu ze tváře a snaží se zaplašit jejich další příval.

„Ale já,“ zakoktám a přemýšlím jak k tomu vůbec došlo. Vím akorát, že jsem se vzbudila na gauči a hrozně mě bolely záda.

„Jak tě vůbec mohlo napadnout zapít prášky na spaní alkoholem?!? Vždyť toho rumu tam byla půlka flašky! Zředit to v litrový kole! Paráda!U normálního člověka bych to bral jako blbost, natož u tebe s tvejma problémama!“ Vyjede po mě, ruce už neudrží v klidu ani chvilku, vypadá to, jako by se měl každou chvíli složit na zem.

„Neuvědomila jsem si to, promiň,“ tak strašně se za sebe stydím. Jenže včera mi to přišlo jako fajn řešení jak usínat v klidu. Myslela jsem si že když budu v pohodě před spaním, bude v pohodě i moje podvědomí.

„Neomlouvej se! Prostě už to nikdy nedělej…,“ sníží trošku tón hlasu. Mám procit že mi praskne hlava, kocovina se dostala do toho nejhoršího bodu. Doploužím se k ledničce, ale když zjistím, že je stejně prázdná jako včera mám nutkání se složit na zem a všechno to zabalit.

„Sjedu něco koupit až se trochu vyspím, včera sem to nějak nestihnul, v mrazáku by měly bejt aspoň zmražený rohlíky, jestli máš hlad.“ Prohlásí a uvelebí se na gauči. Netrvá ani pár minut a spokojeně oddychuje. Vrátím rohlíky zase do mrazáku, nehodlám riskovat, že bych ho vzbudila. S těžkým pocitem viny se pomalu dopajdám do pokoje a snažím se usnout. Až mě zaskočilo, jak moc jednoduchý to tentokrát bylo.

Když se vzbudím, je už venku tma. Uvědomění že jsem poslední dva dny jenom prospala mě docela dost znechutí. Naopak zjištění, že se se mnou nic netočí ani mi není zle mě zase dost rychle srovná. Vezmu do ruky telefon a poposkočí mi srdce, když na displeji spatřím novou zprávu. Hodně rychle se ale uklidní, když zjistím, že je jen od Johna s tím, že kdybych ho hledala, tak jel na nákup. Paráda, pomyslím si. Alespoň konečně prázdnej barák, úplně klid.

S trošku lepší náladou vstanu z postele, neobtěžuju se si na sebe brát něco víc než župan, proč taky, když jsem tady sama. S broukáním seskáču dolů ze schodů alespoň pro kafe, abych náhodou v dohledné době zase neusnula. Moje nadšení ale zase hodně rychle zmizí když v obýváku narazím na dvě osoby.

„To je Lukas, známe se ze školy, narazil jsem na něj v obchodě, tak jsem si říkal že bych ho mohl pozvat k nám, doufám že ti to nevadí.“ Usmívá se. Konečně odhodil všechno na hlavu. Uvítala bych to, kdybych právě teď nestála uprostřed pokoje rozespalá, neučesaná a jen v županu. Ale asi i to by mi to bylo šumafuk, kdybych ho nikdy předtím neviděla.

„Jojo, známe se,“ špitnu a snažím nenechat na sobě znát nervozitu.

„Z tý tvojí oslavy víš, Kelly se nezmínila? Strávili jsme spolu docela fajn pár hodin.“ Uhyhňává se. Jeho hlas mi způsobuje nepříjemné brnění v podbřišku.

„Jsem Casey, né Kelly,“ hodím po něm pohledem aniž bych věděla jakých fajn pár hodin sme spolu tak mohli strávit. Jediný co si pomatuju bylo to, jak mě, úplně na mol nesl do mého  pokoje.

„Potřebuješ něco? Vypadlo z Johna.

„No, vlastně….nic, šla jsem se podívat jestli už jsi doma,“ vykoktám ze sebe.

„Psal jsem ti tu zprávu asi před šesti hodinama,“ koukne na mě se svraštěným čelem.

„Aha, ale stejně,“ sklopím hlavu, abych zamaskovala jak moc jsem zrudla a co nejrychleji odpochoduju zpátky do pokoje…

 

 

--

John mi sebral mobil, když zjistil že v noci volám nepříčetná Jakovi, aniž bych o tom ráno věděla. Vetší scénu už mi snad před tím jeho kamarádem udělat nemohl. Překvapivě na mě ani nekoukal jako na největšího blázna, že v náměsíčnosti vřískám na svýho bejvalýho, ať neumírá…Třeba to neslyšel, nebo mu to jen John dostatečně vysvětlil, každopádně jsem se mohla o snídani konečně pořádně najíst, což dost umírnilo mojí normální reakci na Johnovo povyšování. Až moc sem ho nějak začínala chápat a vůbec se mi tohle vnitřní dospívání nelíbí. Kde jsou ty časy, kdy jsem ho ani nepozdravila…

„Cass,“ houkne na mě, když se ploužím do schodů a jako hlas znovu rozvibruje moje tělo.

„Hm?“ Ani se neotočím. Nemám tušení co všechno mu John řekl a i kdyby mu nic neřekl, mám pořád velkej problém podívat se mu klidně, bez rudnutí do očí.

„Jsi v ok,“ zaváhá trošku, pak za mnou vyjde pár schodů.

„Jasný v pohodě,“ chci se za ním otočit, ale nakonec to radši vzdám. Nepotřebuju žádný problémy navíc.

„Proč mi lžeš,“ vyběhne ještě několik schodů a postaví se přede mě. Snažím se udržet pohled na zemi, uklidnit se.

„To není tvoje věc,“ seberu všechno odvahu, krátce se mu podívám do očí, co nejupřímněji se na něj usměju a pokračuju dál, aniž bych měla v plánu ztrácet s ním víc času.

„Proč jsi taková?“ Zvýší tón hlasu, chytne mě za ruku a strhne k sobě. Jen ho rychle probodnu pohledem. Vím že by na svém trval už jenom chvilku a podlehla bych mu. Naštěstí to zabralo. Trošku jsem přidalo do kroku a rychle za sebou zavřela dveře. Měla jsem nutkání vrátit se a všechno mu vysvětlit…úplně všechno. Ale pak by se na mě už nikdy nedíval jako na normálního člověka…

Sociální sítě jsou největší zlo, člověk u nich stráví klidně celej den, aniž by se tam vlastně něco dělo. Stračí jenom každých pár minut aktualizovat stránku a doufat, že se ukáže další nový „velmi zajímavý“ příspěvek. Každodenně tu otvírám Jacovu fotku a vzpomínám, dnes jsem ale bez rozmyšlení otevřela jednu z Lucasovích. Musela jsem sama sobě přiznat, že se mi víc než dost líbí. Né že bych to do teď tak nevnímala, ale když si to člověk přizná, je to vždycky o něco horší. Stránku jsem vždycky rychle překlika, když se někdo pohyboval kolem mého pokoje, nebylo by nejlepší ať by to viděl kterýkoliv z nich.

Po pár hodinách vládlo domem konečně ticho a já věděla, že už moc dlouho neudržím oči otevřené. Při pohledu na monitor mě pálili víc a víc a taky mi bylo jasný, že se zase budu muset ponořit do říše „snů“. Dneska jsem to snad oddalovala úplně nejdýl, Lukasova přítomnost mě dost znervózňovala. Spal sice až dole na gauči, ale sama vlastně nevím, čeho jsem schopná a to mě děsilo ze všechno nejvíc. Nenápadně jsem se doplížila dolů, abych se přesvědčila, že opravdu spí. Chvilku na něj jenom civím…Vlastně to není až tak chvilka. Začínám zjišťovat jak moc je podobnej Jakovi, když spokojeně pochrupuje.

Zrudnu, když si uvědomím co vlastně dělám a zamířím k ledničce, že rovnou donesu něco nahoru na ráno, abych je nebudila. Ucuknu sebou, když mi položí ruku na rameno. Pohotově mi dá ruku přes pusu, abych nezaječela, pak mě otočí k sobě a druhou ruku si přiloží ke rtům a naznačí, abych byla ztichla. Těhle několik vteřin byla snad ta nejdelší doba, po kterou jsem se vydržela koukat mu do očí. Ještě chvilku mi pro jistotu drží ruku u pusy, ale když se přesvědčí, že nebudu ječet zlehka povolí a pak jí dá úplně pryč. Než jí ale povolí plně, přejede mi konečky prsty po rameni, svojí taktiku ale rychle zavrhne, když vidí, jak jsem se zatvářila. Možná jsem ho měla nechat. Ne, neměla, už takhle ho kontroluju, jestli v klidu spí, nepotřebuju dalšího člověka, kterýho budu po nocích řešit, i když už se tomu stejně nevyhnu. Nenápadně se kolem něj proploužím a pár Rychlými kroky se dostanu na schody. Ještě se na chvilku otočím, stojí pořád na stejném místě, nepohnul se ani o kousek. Když už na něj civím dostatečně dlouho jen ucukne koutkem.

„Promiň,“ špitnu a vyběhnu zbytek schodů…

--

Řítí se do nepřehledné zatáčky, oba se náramně baví. Autem se ozývá tak hlasitá hudba, až skoro nejde zaznamenat text. Brzdy zaskřípějí, když John zaregistruje osobu uprostřed silnice. Náraz rozezvoní celou mojí hlavu jako kdyby byla zvonek. Nesedím v autě s nimi, jen na to vše koukám z dálky, jako na film. Lusasovi stéká po tváři potůček krve. Ani sebou nehne, když s ním začne John třepat a mluvit na něj. Snaží se odepnout pásy, ale ruce ho neposlouchají. I reprobedny po náraze utichli, není slyšet nic, všude kolem se nese ticho. Ještě jednou se pokusí pás odepnout, znovu bez úspěchu, chce se otočit po muži na silnici, chce zavolat o pomoc, ale na tom místě už dávno nikdo není. Muž stojí těsně vedle něj, natáhne ruku a zmáčkne spoušť. Cítím jak se mi svírá hrdlo, nemůžu se nadechnout, už se na to nechci koukat.

„Pusť jí, vždyť jí zabiješ!“

„Drž sakra hubu! Vím co dělám!“Rozduní se najednou všude kolem ze všech stran a já přestávám mít přehled o tom, co se děje. Koukám kolem sebe, hledám kohokoli živého, ale nikdo už tu není. I muž s pistolí dočista zmizel.

„Seš blázen, co to do tebe vjelo, uškrtíš jí!“ nikdo už mu neodpovídá, točím se kolem a snažím se najít směr, odkud to přichází. Začínám ztrácet vědomí, tlak na krku je větší a větší. Když konečně povolí reaguje moje tělo neutišitelným kašlem, snažím se nadechnout co nejvíc, ale znovu se sevře.

„Sakra pusť jí ty magore!“ Ozve se tak blízko, jako by stál někdo těsně vedle mě. Škubnu sebou, nejednou to ustane.

Vidím rozmlženě, snažím se zaostřit aspoň jednu z dvou osob v mém pokoji. Jedna sedí vedle mě na posteli a druhá stojí těsně vedle ní. Dojde mi co jsou zač dřív, než je oba opravdu uvidím.

„Cass,“ podívá se mi do očí a chytne mi klepající se ruce. Lucas stojí u skříně a všemu přihlíží, má rozšířené zorničky, jen na mě nechápavě civí.

„Hej,“ zatřepe se mnou a čeká, až promluvím. Vím že bych ze sebe nevydala ani hlásku, obejmu ho, zavírám a otevírám oči co nejrychleji za sebou. Jsem zpátky, vnímám všechno kolem naprosto přesně ale pořád se toho pocitu nedokážu zbavit.

„Ty, ty … ty jsi mě škrtil?“ Vykoktám ze sebe tiše. Jen vyděšeně přikývne.

„Nechtěl jsem tě uškrtit, já…já už nevěděl co s tebou,“ klesne.

„Měl si jí prostě nechat normálně spát!“ Vloží se do toho Lukas.

„Jenže ona NORMÁLNĚ nespala!“ Vyjede po něm aniž by se mi přestal dívat do očí. „Jdi odtud prosím,“ prohlásí klidněji. Jen po mě střelí pohledem a beze slova opustí pokoj.

„Díky,“ špitnu a vymaním ruce ze spárů těch jeho, abych mu dokázala, že jsem v pohodě.

„Mám o tebe strach,“ uhne pohledem. Chytnu ho očima zpátky a pokusím se o úsměv. „Vážně, přestane to, vím to,“ zadívám se na něj s nadějí.

„Jak to můžeš vědět?“ Sklopí oči na postel.

„Prostě musí, běž si lehnout hm?“

„To tě tu mám nechat? Takhle?“ Chytne mi ruce zpátky.

„Už je to dobrý, já dál spát nepotřebuju, nemusíš se bát,“ pokusím se o další, tentokrát už upřímnější úsměv.

„Vážně chceš abych šel?“ Jen přikývnu. Zvedne se jak hromádka neštěstí a odpochoduje do protějšího pokoje.

Nechápu proč mi trvalo tak dlouho se probudit, šla jsem kvůli Lukasovi spát bez prášků. Udělala jsem to jen proto, abych se tomuhle vyhnula. Když po pár minutách znovu ovládne dům ticho, doploužím se do koupelny a pustím si na hlavu ledovou sprchu. Potřebuju se ujistit, že dneska už opravdu neusnu. Otočím kohoutek zpátky, až když mám pocit že bolest, kterou působí ledová voda už další vteřinu nevydržím. Vezmu ručník, pomalu s ním utírám vodu odkapávající z konečku vlasů. Koukám při tom do zrcadla a snažím se najít důvod toho všeho. Proč to začalo až teď, když jsem si konečně přestala připadat jako pubertální smrad, kterej má všechno na co si vzpomene? Proč teď když se mi konečně (když nepočítám Jaka) začínalo dařit? Moje přemýšlení přeruší Lucasova přítomnost.

„Proč nespíš?“ Zeptám se aniž bych mu věnovala jediný pohled.

„Můžu ti pomoct,“ přistoupí blíž.

„Tak to asi dost těžko,“ položím ručník na vanu a hodím po něm otrávený pohled. Jen se ušklíbne a vytáhne z kapsy krabičku s vitamíny.

„Idiote,“ zabručím, vrazím do něj a chystám se opustit koupelnu.

„Není v tom to, co si myslíš.“ usměje se.

„Co v tom je?“

„Taky jsem měl problémy se spaním, nemusíš si to brát jestli nechceš, ale vsadil bych se, že to zabere,“ zamrkají na mě dvě blankytný oči.

„Co to je?!“ Trvám si na svém.

„Nepomatuju si název, je hrozně složitej, já to vždycky akorát vezmu a přesypu to do týhle krabičky, abych nevypadal jako takovej blázen, když to beru někde na veřejnosti. Tak co, chceš to zkusit?“ Natáhne ke mně ruku s krabičkou. Chvilku váhám, ale pak po ní pomalu chmátnu.

„Díky,“ Otevřu krabičku a chci si jednu vzít.

„To bych nedělal,“ přeruší mě, „s člověkem to ze začátku dost zacloumá, vezmi si to až budeš ležet a hlavně si neber víc jak jednu denně,“ naposledy se usměje a odejde z koupelny. Slyším jen dole klapnout vchodové dveře.

Pomalu dojdu do pokoje, zalehnu do postele a zkoumám pod světlem bílou tobolku. Chvilku se zastavím na vypínačem od lampičky, spolknu prášek a pak se jen nechám unášet tmou…

--

 

Už od osmy lítám po pokoji jak zkofeinovaná veverka a snažím se poklidit všechen bordel, co se tu za pár dní nicnedělání nahromadil. Nejsem nějak uklízecí typ, já bych mohla mít pokoj v pokoji pořád, ale myslím že táta by to nezkousnul. Na chvilku se zastavím když ve dveřích zahlédnu Johna s mým mobilem v ruce.

„Nechci ho, dík,“ skládám už potřetí jedno tričko, ruce mě poslouchají hůř než normálně, ale nějak víc nad tím nepřemýšlím, vzhledem k tomu, kolik jsem toho naspala.

„Měla by jsi se mu ozvat, snaží se ti dovolat už asi 3 hodiny,“ položí mobil na skřínku a znechuceně odejde.

Naštvaně hodím nesrovnané tričko do skřínky a vytočím Jakovo číslo. Chvilku to zvoní, ale pak se – stejně jako vždycky dovolám jen do hlasové schránky. Nechápu co tím sleduje. Po chvilce mi mobil ohlásí esemesku. Dobrý, za posledních pár dní jsem tě slyšel dostkrát, jenom jsem chtěl vědět jestli žiješ. Bylo mi divný že by jsi mi dokázala dát jednu noc pokoj…

„Kreténe!!!“ zaječím přes celej barák, mobil mi vypadne z ruky, ani se ho nesnažím znovu zvednout.

„Děje se něco?“ Sedne si vedle mě, přestávám chápat jak tu může bejt vždycky když se něco děje.

„Je to debil,“ zamumlám o opřu se o jeho rameno. Jen se tiše zasměje.

„Jak si to vymyslela s tou dnešní noci?“ Drhne do mě.

„Jak s dnešní nocí?“ snažím se zalovit v paměti, ale nevzpomínám si, že bych měla nad něčím přemýšlet.

„Dobře, tak znovu, nebyla si zrovna moc při smyslech když jsem ti o tom říkal. Já musím odjet na intr už dneska večer, odjedu klidně o půlnoci, to je mi fuk domluvím to tam, ale táta se vrátí až zítra ráno, našla si někoho, kdo tu s tebou zůstane?“ Obejme mě kolem ramen.

„Já…no…zvládnu to tu sama.“

„No tak to v žádným případě,“ vyskočí na nohy ještě dřív než to stačím doříct.

„Ale já to zvládnu, slibuju,“ kouknu po něm, po tom co jsem pár hodin spala v pohodě tomu začínám i věřit.

„To prostě nejde, tak půjdeš na jednu noc k mámě, nemůžeš tu zůstat,“ zvyšuje nepatrně hlas, přechází z jedné strany pokoje do druhé.

„Ježiši! Co se mi asi tak může stát?!?“ Nevydržím to, nesnáším když mi někdo diktuje co mám dělat.

„Já o tebe mám strach, chápeš to?!“ Opře se o skříň.

„Můžu ti volat, nebo ty mě, je to jen jedna noc. Hned ráno ti dám vědět hm?“Kouknu na něj s nadějí, že je všechno vyřešeno.

„A to vážně nemůžeš jít na jednu noc domu?“

„Já jsem doma tady sakra!“ Vyjedu po něm znova.

„Fajn!“ Že já se vůbec snažím ti pomoct!“ Třískne za sebou dveřma.

Se slzama v očích se svalím na postel. Chvilku tam jen ležím a koukám do stropu, pak si ale uvědomím, že bych sebou měla sakra hodit, pokud to chci mít do večera hotový, nehledě na to, že bych se ještě měla připravit do školy, ale na to už vážně kašlu.

Když už je hlad natolik nesnesitelný, vezmu pytel s odpadky – abych už dolů víckrát nemusela a pomalu sejdu ze schodů. Poměrně se mi uleví, když zjistím, že je nejspíš zalezlej u sebe v pokoji a balí si. Znovu už se hádat nechci a k mámě už vůbec ne. K mému překvapení dokonce najdu v ledničce něco k jídlu, je pravda že táta si zítra do krámku s nohou v sádře těžko dojde. Trošku mě znepokojí, že při odnášení odpadků nenajdu Johnovo auto. To jako odjel, aniž by něco řekl? Tohle teda nemusel, zas tolik sem snad neřekla. Otráveně docourám zpátky do domu a uvelebím se dole na gauči. Chvilku nevnímavě koukám na televizi, ale když i to mě přestane bavit, rozhodnu se pro horkou vanu. Konečně je v domě klid, nemusím řešit vůbec nic, je třeba si to pořádně užít, zítra to zase skončí.

Venku už dávno padla tma a já sama sobě začínám přiznávat, že začínám mít strach. Možná by mi ani tak nevadilo, kdyby nás vykradli nebo mě sežralo něco, co se schovává u mě pod postelí, ale přiznat sama sobě, že měl John pravdu je pro mě dost nemožný. Popravdě, když tu není a nehustí do mě co dělat a co ne začínám se zase cítit jako dřív. Načepuju dole plnou láhev vody, abych už se tam nemusela celou noc vracet a zahrabu se do postele. Nevím, jestli zapínat televizi a koukat se na horor byl zrovna nejlepší nápad, každopádně mě se zdál pro zahnání mého přemýšlení nad těmi sny až dost dobrý.

Ještě párkrát znechuceně aktualizuju stránku na facebooku, ale stejně jako jindy se tam nic neděje. Pomalu zaklapnu notebook a natáhnu se po zelené krabičce. Mírně se ušklíbnu, když přečtu nápis Vitamín C. Možná by mě mělo zajímat, co to vlastně je, ale pokud mi to pomáhá, proč si kazit mínění.

Zvuk budíku mě vyděsil natolik, že jsem si dala o poličku, kterou táta chytře přidělal nad postel. Svítící lampička mi dala jasně najevo, že jsem včera usnula ještě dřív, než jsem ji stačila zhasnout. Protáhnu se a s nadšením odskáču do koupelny. Popravdě se i trochu začínám těšit až z tohohle baráku vypadnu – nemuselo by to sice být do školy, ale aspoň něco. Na zastávku kráčím až s moc dobrou náladu a cítím, jakoby všechna ta energie ve mně měla bouchnout. Snažím se si nezpívat, netancovat, ale nakonec si musím vyndat sluchátka, protože to prostě nezvládám. Koukám po všech těch otrávených lidech v autobuse a nechápu, proč si život neužívají aspoň trochu víc.

Před školou ze mě ta náladu trochu opadá, ale když zjistím že jsem ve třídě mezi prvníma, zase se uklidním. Nějak jsem nechtěla přijít později než Effy a přisedat si k ní, konec konců jsem to byla já, kdo to podělal.

„Táta už je doma?“ špitne a zasedne vedle mě.

„Dneska se vrací,“ kouknu po ní s trochu se pousměju.

Další vynucený rozhovor naštěstí přeruší zvonění a hned co napochoduje matematikářka s testem si uvědomím, jak moc mi tohle nechybělo. Snažila jsem se sice vymluvit, že jsem tam dva týdny nebyla, ale znáte to – opakování za první stupeň, navíc přihlášky na střední školy se blíží a my nesmíme otálet. To ona říkávala s oblibou na každou naší výmluvu.

Při sezení nad prázdným papírem mi došlo že jsem ráno nedala vědět Johnovi, možná mi volal, ani mě nenapadlo zvedat mobil ze země.

„Zatraceně, nemáš na smsku prosím?“ Žďuchnu do ní a doufám že mě nepošle do háje. Ani se po mě nekoukne a dá mi mobil do roky.

„Děkuju,“ zašeptám a hned odesílám omluvnou sms, že jsem v pohodě, i když bych ho po tom včerejším odjezdu nejradši nakopala do zadku.

„Cassando, co to máš pod tou lavicí?“ Zazní hlas učitelky hned vedle mě.

„Já stejně nevím jak se to počítá, klidně si to vezměte,“ věnuju jí jeden dost zoufalý pohled a vrátím se zpátky k telefonu.

„Schovej ten telefon aspoň, nemusíš ho požívat tak okatě,“ probodne mě pohledem a sebere prázdný papír ze stolu.

Zbytek školních hodin proběhne naštěstí bez testů, ale i tak je pro mě sezení na místě jeden velký trest, pořád mám pocit že exploduju, nechápu co se se mnou děje. Možná si moje tělo až moc zvyklo žít ve vyčerpání z nedostatku spánku a teď prostě neví co s dostatkem energie.