Protože on chtěl

Moje jediná dopsaná nejednorázová povídka s upířím tématem ... =)

Snad se bude líbit - enjoy =)

Pocítila jsem ten zvláštní pocit, jako některé ráno, kdy se mi do snu vnutil zvuk budíku. Přesně ten pocit mezi snem a probuzením. Jenže tentokrát mě nebudila hudba, ale nepříjemné pálení na levé straně krku. Už se to nedalo vydržet, škubla jsem sebou a natáhla ruku směrem ke krku.

„Nesahej si na to, rožškrábeš to!“ Přerušil mě něčí hlas, který mě donutil otevřít oči.

Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji, který jsem nikdy předtím neviděla. Absolutně vůbec jsem netušila co se děje. Poplašeně jsem tikala očima po pokoji, až jsem konečně na někoho narazila. Stál v tmavém rohu hrdě opřený o stěnu a přátelsky se uculoval. Světle hnědé vlasy mu schovávali zelené oči tak, že do nich skoro nebylo vidět.

„Nic si nepamatuješ že?“ Zeptal se mile.

Jen jsem zakroutil hlavou.

„Mno, nezlob se, já teď budu muset na chvilku odejít…hlavně nech ten krk být… ušetříš se zbytečné bolesti.“ Ani pomalu nedokončil větu a dveře se zaklaply. Snažila jsem si to všechno urovnat v hlavě, ale přerušil mě neznámý hlas.

„Co tady děláš?!?“

„ Nezvládnu to…“ Odpověděl kluk, který právě zmateně opustil pokoj.

„Ježíši! To si tak neschopnej?!? Víš jak dlouho jsem jí vybíral?

„Já nemůžu za to, že ti jí Gabriel nedovolil…“

„Hmmm... to mi připomíná, že asi taky bude chtít, aby už byla u večeře…“

„A co mám podle tebe dělat? Jít tam zpátky a vyklopit na ní, že se právě dostala do rodiny plný upírů a že už se odsud nedostane??“

Tahle debata se nedala přeslechnout. Seděla jsem na posteli a poslouchala každé slovo. Rodiny plný upírů…přejela jsem si při těch slovech po krku. Bohužel se moje tušení jen potvrdilo. Narazila jsem na dva menší stroupky kousek od sebe.

„Nicku, mě je úplně jedno co jí řekneš, ale jestli to celý pokazíš a ona tam vykrvácí, tak si pomatuj, že jsou to poslední minuty tvýho života!!“

Až teď jsem si uvědomila, co dělám. Na zem dopadla první kapka krve. Dala jsem ruku rychle dolů, ale v tu ránu se rozletěli dveře.

„Já to zvládnu Same! Jdi pryč..“ Ječel nervózně zelenooký kluk. Rychle za sebou zamkl dveře přiskočil ke mně, strhl do rohu pokoje, těsně k topení a srazil na kolena.

„Bude to dobrý rozumíš?“ Zadíval se mi hluboko do očí, ale neměla jsem moc sílu odpovídat, začínalo se mi zatmívat před očima. Otevřel skříň hned vedle topení a vytáhl z ní zelenou lahvičku a kratší provaz. Pomalu už jsem nevnímala, když mi svazoval ruce k topení.

„Co to děláš?“ Dostala jsem ze sebe ještě.

Neodpověděl. Byl moc zamyšlený nad tím, co dělal. Naklonil mi hlavu na pravou stranu a začal dávat z rány pryč vlasy, které mu tam vadili.

„Sakra! Je tam moc krve. To sem po tobě chtěl tak moc?“ Zanadával.

Pomalu se naklonil a začal sát krev. Čekala jsem, kdy přijde ta bolest, ale stále nic. Ani se nedalo říct, že sál, prostě jen zlehka bral tu, která přitékala. Levou rukou mi držel hlavu a tou pravou začínal otvírat lahvičku. Najednou se odtrhl a začal na krk lít obsah lahvičky. Chvilku to příjemně chladilo, ale pak přišlo to, co jsem už teď nečekala. Nezkrotitelná bolest. Nedalo se to vydržet. Bylo to, jako by mi do krku bodalo tisíce jehel. Už jsem to nemohla držel. Vyjekla jsem bolestí. Snažila jsem se vyvléct z provazu, ale nešlo to. Začínal mě držet pevněji a pevněji.

„Prosííím, už dost… radši mě zabij!“ Prosila jsem ho.

„Nechci tě zabít jasný… vydrž to, za chvály to přejde.

Neřekl nic, co by mě něco nějak uklidnilo. Brala bych všechno, jen aby už to skončilo. Z očí mi tekl proud slz, v životě jsem nezažila takovou bolest. V ráně to nepříjemně zabrnělo a všechno bylo pryč.

Přestala jsem sebou škubat a on mě pustil. Najednou rozvázal provaz a já ztratila veškerou stabilitu, byla jsem o něj až moc zapřená. Spadla jsem na stranu, ale i na to byl zřejmě připravený a chytl mě. Držel mě pevně v náručí, což mě nevím proč uklidňovalo. Najednou zvedl ruku a přejel mi lehce prsty po krku. Jen sem sebou škubla.

„Bolí to?“ Zeptal se udiveně.

„Lechtá.“ Začal se smát. Vidíš, dalo se to obejít i bez toho všeho. Nemusela si tam mít ani jizvičku. Tuhle asi nikdo nepřehlédne.

„A není to tady jedno?“ Odsekla jsem.

„Slyšela jsi nás?“

„Promiň, ale nedalo se to přeslechnout.“

„Jo, to chápu.“

„ Kdo byl ten druhý kluk?“

„Sam. Nevlastní bratr. Jedem z Gabrielových trojčat.“

„ Jsi nevlastní syn upír?“

„Nemám s jejich rodinou skoro nic společného, jen mě jeden z nich proměnil.“

„To jen tak přijímají nové členy rodiny?“

„Ne,ne..ty upíří né, ale Sam tenkrát teoreticky mohl za mou „smrt“ a tak mě přeměnil. Byli jsme dobří kamarádi.“

„Aha.“

„Heleď, budeme muset jít k večeři, Gabriel trvá na tom, abychom jedli všichni společně.

„Počkej. Jedli?“

„Nadělej z nás hned lidožrouty jo?“ Zasmál se a podal mi ze skříně krásné šaty.

„Támhle je koupelna,“ ukázal na dveře naproti posteli, „běž se převléknout. Jo a hoď sebou prosím…“

Zaklapla jsem za sebou dveře a znovu se nestačila divit. Koupelna pomalu přetékala kufry a cestovními taškami. Na umyvadle byla položená známá taštička. Ta, bez která by většina holek ani neopustila dům. Pomalu jsem přistoupila k umyvadlu, rozepla taštičku, už ze zvyku vyndala hřeben, tužku a make-up. Nic víc jsem nepotřebovala. Po kouskách jsem se snažila vymotat gumičku z culíku, teda jestli se tomu tak dalo ještě říkat. Nakonec síla zvítězila a gumička skončila v koši. Šáhla jsem po hřebenu a pomalu jsem rozčesávala dlouhé zrz vlasy. Jako jedna z mála jsem na ně byla fakt pyšná. Milovala jsem tu barvu navíc se skvěle hodila k těm zvláštním očím. Nevím jak bych je popsala. Možná něco mezi modro-šedivo-zeleno-nějakou. Rozčesávání mi zabralo alespoň pět minut, ale pozitivní bylo, že hlava už mi víc třeštit nemohla, takže nezáleželo na tom, jak moc jsem za hřeben rvala a jak rychlé tahy jsem dělala.

V druhém pokoji pravidelně popraskávali parkety, jak tam nervózně chodil tam a zpátky. Stále my to přišlo absurdní. Rodina upírů si mě prostě nastěhovala do domu jako svého mazlíčka. Pffff, vážně už bych se ráda vzbudila. Rychle jsem na sebe prskla make-up a přejela oči tužkou, né moc jen tak, aby se neřeklo. Nějak jsem nepočítala, že tu jejich „rodinnou večeři“ přežiju. Bylo hotovo, jen se převléct. Sáhla jsem po fialových šatech, co mi byli přiděleny. Nemohla jsem si stěžovat. Byly fakt nádherný. Rychle jsem sundala džíny, černé triko a ponožky. Když jsem to tak všechno skládala do komínku vedle vany, všimla jsem si černých společenských bot položených u dveří. Páni, vážně myslí na všechno, pomyslela jsem si. Hodila jsem šaty poměrně rychle na sebe, jediný bod, který zbýval byl zip na boku. Tak nějak se zasekl.

„Sakra!“ Zanadávala jsem si tiše sama pro sebe.

Stále nepolevoval. Já vážně nebyla dítě štěstěny a to snad ve všech směrech…

„Kelly, pospěš prosím.“

Tak tohle už byl vrchol. Otevřela jsem dveře aniž bych se nějak zamýšlela nad tím, v jakém stavu.

„Ty víš jak se jmenuju?“ Zeptala jsem se udiveně.

„Sam o tobě ví snad všechno, ale já teď fakt nemám čas na vysvětlování. Mimochodem, jsem Nick, kdyby tě to zajímalo.“

„Jo fajn, ale já fakt nemůžu za to, že se ten pitomej zip zasek,“ odsekla jsem.

Ani se neobtěžoval odpovědět a rozhodl se začít boj se zipem sám. Přišlo přesně to, co jsem čekala. Udělal čáry máry a bylo hotovo.

„Mno, tak se obuj a jdeme. Honem.“ Pobízel mě s úsměvem.

Rychle jsem vběhla do koupelny a obula se, mezitím už na mě čekal mezi dveřmi pokoje.

„Super. Hotovo. Můžeme?“ Ptal se se smíchem, když si oblékal sako.

Jen jsem přikývla. S klidem otevřel dveře a vybídl mě, abych šla první.

„Možná bych tě mě seznámit s tím, co tě čeká. Takže… Sedneš si na místo hned vedle mě, na levou stranu. Jinde nejspíš ani nebude volno, takže ani nemáš co zvrtat.“

„Ehm, díky,“ Skočila jsem mu do řeči.

„Nepřerušuj… v čele stolu sedává otec těch tří – Gabriel. Je to fajn chlap není se čeho bát. Naproti tobě bude sedět Sam, to je ten kluk, který tě původně chtěl.“

„Počkej, sem tu, protože si to někdo jen tak usmyslel?!? Jenom proto, že to někdo chtěl?“

„Jo, tak nějak,“ odpověděl klidně, zřejmě ho nezajímalo, že mě to znepokojuje a tak pokračoval ve své pohádce, „Vedle Sama sedává Charlie, nejstarší z nich, nepřijde mi moc vtipnej, ale to je asi otázka názorů.“

„Nejstarší? Neříkal jsi, že jsou to trojčata?“

„Ježííš, musíš být tak zvědavá? Narodili se jako trojčata, ale Gabriel je proměňoval postupně. Jako prvního proměnil Alexe. Toho asi ani nečekej, dělá poslední dobou docela problémy. Gabriel ho přeměnil, když mu bylo 14, takže se s tím vypořádal až moc dobře. Abys rozuměla, čím starší jsi, tím hůř se s proměnou vyrovnáváš. Ale není to podmínka. Charlieho proměnil v 28 a je v pohodě. Sama v 20 a stále se plně neovládá…“

„A tobě bylo kolik?“ Ptala jsem se stále s větším a větším zájmem.

„22. Tak, víš tak nějak všechno, co potřebuješ, snaž se nepřetvařovat. Dá se s nima docela v pohodě mluvit. Nemusela by si mít problém.“

Já a nemít problém? Pořádně jsem se nabavila ani s „normálním“ člověkem, natož s upírem. Ale tak, zkusit se má všechno, snažila jsem se vnitřně povzbudit. Čím víc jsme se přibližovali ke dveřím jídelny, tím víc se ve mně probouzel strach, ale spolu s ním i zvědavost a možná i těšivost…

Byli jsme pár metrů od obrovských dvoukřídlých dveří, když jsem za sebou zaslechli dupot.

„Nicku! Počkejte! Táta mě zabije, jestli přijdu pozdějc něž vy,“ zavolal někdo, ještě než jsme s vůbec stihli otočit.

„Ale ale Alexi…proč jen mě nepřekvapuješ? Kde jsi byl hmm?“

„Na dolní nádraží přijel vlak s těma lidma, co sem jedou na to atletický soustředění, tak jsem byl ohlídnout atletky…nic závažnýho.“ Prohlásil se šibalských výrazem. Jeho vzhled mě naprosto zaskočil. Čekala jsem nevinnýho malýho kloučka. Tohle by o něm ale člověk neřekl ani od pohledu. Měl delší, špinavé blond vlasy a v zvědavých očích se mu prolínala modrá s šedou. Výškově na tom byl poměrně dobře. Mohl mít něco málo přes 170 kdybych brala míru podle sebe. Smutné, v mích pomalu osmnácti mám něco málo přez 160, jemu tenkrát bylo 14 a je o docela dost vyšší.

„Tohle asi Gabriel nebude chtít slyšet. Koleduješ si chlapče.“ Káral ho Nick.

„Neboj, taky neuslyší. Byl jsem samozdřejmě doprovodit Charlieho s Molly na letišti.“

„Oni fakt odjeli?“

„Jojo, ale Charlie říkál, že se tam nechce moc dlouho zdržovat. V Norsku je prý na něj až moc velká zima.“ Vysvětloval s pobavením Alex.

„Fajn, tak bež. Gabriel bude už takle asi docela dost zuřit.“

Alex se rozešel rychlím tempem ke dveřím, ale než zabral za kliku ještě dodal.

„Mimochem… Kelly ty šaty ti moc sluší. Sam moc dobře věděl proč bere fialový, to bych od něj nečekal.“ Usmál se a zmizel za dveřmi.

„Kam odjel Charlie?“ Ptala jsem se Nicka pohotově.

„Do Norska. Molly tam hrozně chtěla. Ona je něco jako ty, jen už je tu dýl. Mno, možná pomalu půjdeme…“

Bylo to zvláštní. Po tom, co jsem viděla Alexe jsem se začínala vážně těšit. Nějak ze mě vyprchávala ta teorie, že skončím jako hlavní meny.

Dveře zlehka zaskřípali, když je Nick pomalu otevíral.

„Promiň Gabrieli, trochu jsme se zdrželi, už se to nestane.“ Vysvětloval hned co sme vešli do dveří staršímu, tak 40-ti letému muži v čele stolu. On se jen usmál a už už chtěl promluvit.

„Zdrželi? Zvrtal si to.“ Zavrčel někdo na druhém konci stolu. Nebylo pochyb o tom, kdo to je.

„Ale notak Same, nežárli takhle okatě,“ usadil ho starší muž.

Alex seděl ještě trošku udýchaný vedle Sama a zřejmě se dobře bavil. Mírně mu pocukávali koutky, ale i jemu teď nejspíš dobrá výchova zabraňovala se rozesmát přes celou obrovskou jídelnu. Nick s klidem přistoupil ke stolu a vybídl mě, abych se posadila. Nervozita ve mně zase začala stoupat, konečky prstů mi zlehounka vibrovali. A aby toho nebylo málo naproti mně seděl někdo, z koho jsem nemohla zpustit oči. Kdo jiný, než Sam. Delší černé vlasu mu padali do tmavě hnědých očí, které mě neustále pobízeli se do nich dívat a kdyby jen do nich. Mírně se ušklíbl a já ucítila, jak rudnu. Raději jsem sklopila oči ke stolu, ale pořád jsem cítila, jak na mě civí. Znovu mi to nedalo. Uculoval se, když jsem zvedla oči. Najednou do mě osoba vedle strčila loktem.

„Nech toho.“ Procedil skrz zuby. Bylo mi trošku trapně, když jsem si uvědomila, co dělám a tak jsem radši zase sklopila oči na ubrus a v duchu počítala kostky, které na něm byli vyšité. Z mého důkladného počítání mě vyrušil dopad talíře na stůl. Jako první dostal Gabriel. Jídlo mu donesla od pohledu sympatická, starší žena. Talíř pokrývala bohatá zeleninová obloha a uvnitř ní bylo maso, nejspíš kuřecí se sýrem a broskví. Velké kousky brambor s pažitkou tomu dodávali ten správny „vzhled“. Docela se mi začli zbíhat sliny, když jsem to uviděla. Zadívala jsem se radši znovu na kostky, abych se zas trochu srovnala. Další dva talíře zaduněli, když je hospodyně položila na ubrus. Tentokrát je položila přede mě a Nicka.

„Tohle roznášení jídel není fér, mám hlad!“ Stěžoval si Alex, ale Gabriel ho ihned usadil pohledem. Ani on ještě nejedl. V duchu jsem nadávala na všechny lidi kolem, nechtěla jsem čekat na všechny, dostávala jsem křeče do břicha, jaký jsem měla hlad. Zvláštní. Uvědomila jsem si to až teď, když jsem všechnu tu dobrotu viděla…

Poslední dva talíře byli položeny na stůl a všichni pomalu brali příbor do rukou. Nechtěla jsem být ta trapná, co se pustí do jídlo nejdřív, ale o tohle se naštěstí postaral Alex…

„Tak tedy, dobrou chuť,“popřál Gabriel s káravým pohledem na Alexe. Všichni jsme se pustila do jídla, až na Alexe, který už měl skoro snědeno. Něco tak dobrého jsem snad nikdy nejedla. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měla takový hlad, nebo proto, že jsem si myslela, že na jídelníčku budu já a ani jsem nedoufala, že bych večeři přežila. A nebo to prostě bylo tím, že to bylo božsky dobrý.

Když jsem jako poslušný pejsek opouštěla za Nickem jídelnu, měla jsem zvláštní pocit. Probouzela se ve mně vůči němu zvláštní nechuť. Nechápala jsem to.On přeci nebyl ten, který mohl za to, kde jsem. Měla jsem na něj spoustu dalších otázek, ale rozhodla jsem se si je nechat do pokoje. Až teď, když ze mě spadly všechny nervy jsem začala vnímat interiér domu. Byl obrovský a přitom útulný. Z jídelny vedla chodba, v které byl rudě červený koberec. Z kratší chodby jsme se dostali do obrovské společenské místnosti, kde koberec pokračoval, jen okolo krbu byly tmavší dlaždičky. V prostřed pokoje byla velký pohovka a naproti ní na můj vkus až přehnaně velká televize. Na druhém konci byl tmavě dřevený stolek se dvěma židlemi a na něm rozehraná partie šachů. Místnost jsme prošli až moc rychle a tak jsem se ani nestačila pořádně rozhlédnout. Dostali jsme se k dřevěným schodům, které jsem předtím ani nevnímala. Byli ve středu také potažené kobercem. Bylo to zvláštní, kdyby mi někdo vyprávěl, jak to tady vypadá nedokázala bych si představit, že by to mohlo bejt tak pěkný. Když jsme vyšli schody byli jsme na jakém si rozcestí. Jedna kratší chodba doleva a druhá doprava. Nick zahnul doleva aniž by se podíval, jestli jsem vůbec za ním. Došel až na konec chodby a čekal, až se dobelhám a zapadnu do pokoje. Jen se mile usmál, když jsem procházela kolem. Pokojík byl menší, ale dobře udělaný. Postel a skříně byli zabudované ve zdi, takže nezabírali tolik místa. Postel byla asi o půl metru víš a vedli do ní dřevěné schůdky. Kousek před nimi menší sedačka a naproti také ve zdi položená televize. Okolo ní byla z každé strany jedna odšupovací skříň. Napravo od postele byl vstup do koupelny.

„Mno, měla by jsi si asi vybalit.“ Prohlásil nadšeně.

„Hmmm.“ Představa tahat všechny ty tašky z koupelny a vybalovat hafo hadrů mě trošku trápila.

„Pomůžu ti, jestli chceš…Nemusíš všechno, jak chceš.“

„Udělám to hned, ať to mám za sebou…“

„Fajn,“ prohlásil a vydal se pro první tašku.

„Otevři si tu skříň napravo,“ volal ještě z koupelny.

Přistoupila jsem ke skříni a chvilku se s ní prala, něž jsem přišla na kterou stranu se otevírá. Byla poměrně chytře zařízená. Na boku měla oddělený regálek na pár věcí a dole tři šuplíčky. Na druhé straně byla tyčka s ramínky.

„Díky.“ Prohlásila jsem, když první taška dopadla na zem.

„Heleď?“ Prohodila jsem, když už bylo pár věcí v regálkách.

„Hmm?“

„Vy jste upíři a jíte?“

Smích, který následoval mojí otázku mě donutil zrudnout.

„Co? Tobě to nepřijde divný?“

„Ale jo, já jen čekal, kdy se zeptáš. Krev, je jen něco, jako droga. Když se to naučíš ovládattak jí nemusíš mít furt, jen někdy. Ovlivňuje to dost věcí. Věk, to už víš. A taky způsob proměny.“

„Heh?“ Zarazila jsem se, když jsem skládala ponožky do spodního šuplíku.

„Mno… Pokud si přeměněníž přirozeně. To znamená, že tě někdo přeměnit chtěl, nebo se mu to vymklo, tak se většinou ovládáš hůř. To znamená. Když tě kousne jiný upír, a ty se do pár hodin napiješ krve tak se proměníš. Na druhou stranu. Pokud umíráš, nebo tak něco. A upír z tebe vysaje většinu tvojí krve, pak ti dá tu svojí, aby jsi se vzchopila a pak až se napiješ lidský, tak se pak ovládáš docela v pohodě. Můj a Gabrielův případ. V tomhle případě se dá ale proměně vyvarovat, když se nenapiješ.

„Aha… Takže…pokud tě jen kousne tak máš proměnu jistou?“

„Přesně tak, nebo umřeš…to je na tobě, co si vybereš…Ale takhle přeměna má docela výhodu…Sice se hůř ovládáš, ale dost často máš nějakou speciální vlastnost. Alex umí donutit lidi zapomenout…Sam jim dokáže do hlavy vtlouct spoustu věcí. Neovládá to ještě tak dobře. Trvá mu dýl, než to někomu do hlavy dostane. Není ale podmínkou ji získat. Třeba Charlie nemá žádnou...“ Při jeho nadšeném vyprávění lítal z koupelny do pokoje a z pokoje do koupelny pro další a další tašky.

Když jsem se dohrabala k té poslední, kromě té, co zůstala v koupelně s hygienou narazila jsem na polštář, který jsem dostala od mamky, když se rozvedla s taťkou a odjela do Anglie se svým novým přítelem. Už asi pět let jsem jí neviděla. Vytáhla jsem polštář z tašky a došla mi další věc.

„Počkej…A spát, budu kde?!?“

„ Na posteli řekl bych,“ Prohlásil ze smíchem.

„Ááá…Ty…?“ Zeptala jsem se trošku se strachem.

„Nemyslíš vážně viď, víš, že bych se k tobě vůbec nemusel chovat takhle, takže buď si tam hoď ten polštář a nekecej, nebo si spi třeba na zemi, ale bejt tebou, volil bych postel.“ Prohlásil a mile se usmíval.

„Nepokusíš se o nic že ne?“

„Heleď, kdybych chtěl, neptal bych se a už by jsi to měla dávno za sebou jasný. Takže neboj.“

Tón, jakým to řekl mě dostatečně uklidnil a nějak se ze mě vytrácela nejistota, kterou jsem k němu po večeří nevím proč měla.

„Fajn, dík,“ špitla jsem a hodila polštář do postele.

Ještě jsem se naposledy otočila směrem ke skříni. Vytáhlá z ní delší tričko, v kterém jsem měla v plánu spát a zaplula jsem do koupelny. Docela se mi ulevilo, když jsem tam mohla být konečně sama….

Nějakou dobu jsem zase zápasila se zipem, než se mi ho povedlo přemluvit k pohybu dolů. Byla jsem docela ráda, že jsem ze sebe mohla šaty sundat, nepatřily zrovna mezi moje oblíbené oblečení. Celkově cokoliv společenského jsem po celý svůj život ignorovala. Jediná výjimka byly divadelní představení na které jsme chodili se školou.

„Jooo… a oblečení, co chceš vyprat choď do koše na prádlo. Je v té skříňce pod umyvadlem.“ Ozvalo se z vedlejšího pokoje. Fajn, pomyslela jsem si a otevřela skříňku. Konečně jsem došla až vaně a otočila kohoutky. Mezitím, co se napouštěla voda jsem si vyčistila zuby. Nechtělo se mi ležet ve vaně a čekat, až se napustí. Tohle pro mě bylo přijatelnější. Lehnout si do plný vařící vany. Všechno bylo připraveno. Jen si ještě svázat vlasy. Nechtěla jsem si je namočit. Čekat pak zase takovou dobu, než uschnou. Prohrabala jsem tedy tašku, která tam jako jediná zůstala. Nechápala jsem způsob, jakým bylo zabaleno. Věci jsem nacházela na takových místech, kde bych je nikdy nehledala. Po dlouhém štrachání jsem konečně narazila na menší taštičku s gumičkami. Vybrala jsem jednu a svázala si vlasy. Jizva na krku mě praštila do očí. Úplně jsem na ni zapomněla, ale přehlédnout se nedala. Byla dost vystouplá a měla hodně světlou barvu. Radši jsem se dokopala vlést do vany. Nevím jak dlouho bych na ní ještě civěla.

Ležet v té úžasně teplé vodě mě uklidnilo. Zavřela jsem oči a jen poslouchala proud tekoucí vody. Když už bylo vody dost jen jsem otočila oba kohoutky a znovu se ponořila. Voda mě obklopovala ze všech stran. Přesně tohle patřilo mezi hodně málo věcí, které jsem milovala. Když už jsem usoudila, že tam ležím dostatečně dlouho, vylezla jsem v žabí podobě a šáhla na tašku pro ručník, který jsem předtím vyštrachala. Zabalila jsem se do ručníku a hledala tričko a kraťásky. Jenže ouha. Vzala jsem si jen tričko. Dala jsem ručník na žebřiny od topení, aby proschl a hodila na sebe tričko v domnění, že bude dostatečně dlouhé, ale nebylo. Napadly mě jen dvě možnosti. Buď tam jít takhle, nebo požádat Nicka. Tu první jsem hned zavrhla.

„Ehm…Nicku?“

„No?“

„Došel by jsi mi prosím, pro kraťásky a podal mi je. Jsou v tom úplně spodním regálu..“

„Jasný, vydrž chvilku.“

Dveře jen zavrzaly, když je pootevřel a menší škvírku mi je podal.

„Děkuju.“

„Není zač,“ prohodil a já jen slyšela, jak se směje.

„Hej! To není vtipný.“ Křikla jsem na něj se smíchem.

„Jistě. Vůbec ne. Promiň.“

Rychle jsem se oblíkla a šla zpátky do pokoje. Bylo zhasnuto. On si v klidu seděl na sedačce a koukal na televizi.

„Půjdu spát,“ oznámila jsem mu.

„Víš to jistě? Už žádný otázky?“

„No…možná bych jich tu pár bylo…“

„Já si to myslel.“ Prohlásil a rukou mě vybídl abych si sedla vedle něj.

„Proč je Alex úplně jiný než Sam?“ Neváhala jsem a ptala se už cestou.

„A proč by neměli hmm?“

„Neříkal jsi náhodou, že jsou ještě s tím třetím trojčata?“

„Nemluvil jsem ale o těch jednovaječných víš. Jejich rodina je plná nejasných věcí.“

„Aha. Takhle možnost mě nenapadla.“

„Jak jsem se sem vůbec dostala?“

„Dlouhej příběh…“

„Času dost.“

„Nechtěla si jít náhodou spát?“

„Prosíím, neusnu, když mi to neřekneš. Pak už budu zticha…Slibuju.“

Dobře, dobře. Sam tě pozoruje od tvých sedmi. Prvně tě viděl, když si šla do první třídy. Shodou okolností jsi šla do stejné školy, jako on tenkrát vedl Alexe, už jako upíra. Od té doby byl skoro všude kde ty. Fotil si všechny tvé přátelé, aby pak bylo jednodušší, je nechat zapomenout. Alex to zvládne jen podle fotky na dost velkou vzdálenost, nechápu že je tak dobrej. Asi týden, něž tě vzal Sam sem si ležela v nemocnici. Byla jsi v bezvědomí po auto nehodě. Doktoři ti nedávali moc šance na přežití. Sam se neovládl a v noci tě odtamtud odnesl. Alex mezitím chodil po nemocnici a nechal zapomenout všechny doktory. Potom šel domů a jel podle fotek rodinu a kamarády. Sam z tebe ještě v autě vysál většinu krve a pak ti dal tu svou. Ale probudila si se po dvou dnech až tady. Bylo to docela na hraně. Nechal by tě tam ještě pár dní a už by jsi tu nebyla.“

„Tak teď jsi mě moc neuklidnil.“

„Chtěla jsi to slyšet.“

„Jo, já vím. Takže, kdybych se teď vrátila domů, tak mě tam nikdo nebude znát?“

„Přesně tak, ale měla by jsi to poměrně dálku. Jsi na úplně druhý straně republiky.“

Začínaly se mi hrnout slzy do očí. Zbavili mě všech mích přátel a rodiny jen pro to, že si to nějaký trouba usmyslel.

„Já….jdu teda spát.“

„Dobře. Dobrou.“ Prohlásil a o něco ztišil televizi.

„Auuuu!! Já se na to vykašlu!“ Ječela jsem už docela hystericky, když jsem se v té tmě nakopla o schod do postele.

„Klid, stane se.“ Uklidňoval mě se smíchem.

„Hmmm… poslední dobou se toho stává až moc nemyslíš?“

„Ne, jen to vidíš moc černě. Z toho se vyspíš, ráno bude líp. Uvidíš.“

Vylezla jsem tři schůdky a zalezla do postele. Byla krásně měkká. Stěny kolem jí dělali útulnou a utlumovali světlo od televize. Zalehla jsem úplně ke stěně, přikryla se a pokusila se usnout. Nedařilo se. Stalo se toho za jeden den na mě až moc. Furt mě to nutilo nad tím přemýšlet. Únava mě po pár hodinách nakonec přemohla a spadla jsem do tvrdého spánku.

„Kelly…heeej…vstávej,“ Ozvalo se odněkud z pokoje.

„Si blázen? Kolik je?“ Odporovala jsem znaveně.

„Sedm…na osmou je snídaně…tak ať zase nepřijdeme pozdě.“

„Coo? To jako snídáte každej den v osm?!?“ Ptala jsem se znechuceně.

„Jop.“

„A to jako i v sobotu a neděli.“

„Jo, většinou i tak. Nemusíš tam chodit vždycky, ale aspoň ze začátku by to bodlo, než se tu zabydlíš.“

„Fajn no,“ prohlásila jsem a vyhrabala se z postele.

Ty tři schody tam byli dost zrádný takhle po ránu. Pohovka byla rozložená, což mě trošku zaskočilo.

„Ty jsi spal tady?“

„Jojo, nepůsobila jsi moc důvěřivě vůči mě, když jsi šla spát, tak jsem si radši ustlal tady.“

„Páni… měl si sem vykopnout mě.“

„Ale prosím tě. Se nesluší,“ poučil mě, když vycházel z koupelny. Znovu plný energie. Znovu vysmátý. Nechápala jsem jak to dělá. Šel spát o dost dýl jak já. Vzpomínám si, že když jsem se v noci budila tak ještě hrála televize. Já oproti němu byla jak přejetá traktorem. Vklouzla jsem do koupelny, vyčistila si zuby a začala si rozčesávat vlasy. Zase jsem zapomněla a přejela jsem hřebenem po jizvě. Projel mi nepříjemný mráz po zádech. Nechutně to lechtalo. Když jsem úspěšně rozčesala poslední pramínek sáhla jsem po tužce a udělala si slabší linky. Naivně jsem doufala, že to trošku zmenší kruhy pod očima.

„Nicku?“

„Mhmm?“

„Musím se oblíkat podobně jako včera? Já jen, že moc takových věcí nemám.“

„Nene, nemusíš. Vezmi si co chceš.“

Dost se mi ulevilo. Bála jsem se, že tu celou dobu budu muset nosit společenské věci. To bych asi nezkousla. Vrátila jsem se tedy ke skříni, vytáhla kotníčkové ponožky, černé kalhotky, tmavší džíny, bílé tričko, modrou mikču a zamířila zpět do koupelny. Když jsem se oblékla vrátila jsem se do pokoje. On seděl na pohovce a četl si noviny.

„Kolik je?“ Zeptala jsem se.

„Ještě je čas. 7:45,“ prohlásil jeho obvykle milým výrazem.

„Alexandře!!!“ Ozval se najednou jekot z chodby.

Hodila jsem po Nickovi nechápavý výraz.

„Toho si nevšímej. Alex má občas trošku divný nápady. Dává na kliky pastu, natahuje do pokoje provázek a tak. Většinou Samovi, teda vlastně vždycky.

Rozesmálo mě to. Tak nějak to shodilo moje obavy, že jsem se dostala do upjaté rodiny.

„Mno, možná pomalu půjdeme co říkáš?“ Zeptal se.

Jen jsem přikývla. Opatrně otevřel dveře a vybídl mě, abych šla první. Jeho zdvořilost mě začínala štvát. Raději bych dělala neviditelnou a chodila všude za ním. Vydali jsme se na cestu, ale bylo by to divné, kdyby šlo všechno hladce. Nedošli jsme ani do půlky a narazili jsme na Sama, který šel z druhé strany chodby. Měl rozčepýřené vlasy a naštvaný výraz ve tváři. Ani nezvedl oči když procházel, což způsobilo, že vrazil do Nicka. Docela ho to vytočilo.

„Ježiši Same!!! Co ti zas přelítlo přes nos?“

Šel ostrým tempem dál, aniž by se otočil.

„Je na tebe naštvaný co?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Pffff. Naštvaný? To je slabé slovo, ale řekl bych že se cítí ublížený. Hlavně z Gabrielovi strany. Nesnese, že mu nevěří.“

„To chápu.“

„Měl se nejdřív zeptat, něž tě sem přivezl.“

„Ale stejně by mu řekl ne ne? „

„Jo, to řekl.“

„V tom případě jsem mu ale za jeho paličatost docela vděčná.“

„Taky máš být proč.“ Prohlásil a zasmál se.

„Jinak. Snídaně je v podobě menších Švédských stolů, tak si vyber, co chceš. Pak bude až oběd. Kdybys před ním měla někdy hlad, stačí říct. Nebo si dojít do kuchyně. Hospodyně ti vždycky něco dá ju?“

„Dobře…dík… Heleď, proč mě vlastně Gabriel nenechal Samovi?“

„Stěžuješ si?“

„Né, proboha to né, jen mě to zajímá.“

„Gabriel mu nevěří. Sam se dostatečně neovládá. Chce ho teď poslat po prázdninách do školy a pak se uvidí, jak to zvládá.“

„Počkej, bude riskovat jiný životy, ale ten můj né?“

„V tom to není. Je to kvůli Samovi, třeba to jednou pochopíš. Zkus, jak by ti bylo, kdybys zabila někoho, na kom ti záleží.“

Zkus si představit? Běžně vraždím svoje kamarády. Tímhle mě fakt rozesmál.Zajímavým rozhovorem cesta až moc rychle utekla. Zase mi otevřel dveře. Poslušně jsem vešla dovnitř a sedla si na stejné místo jako včera.

Alex seděl naproti. Měl modro-šedou kostkovanou košili a světlejší džíny.

„Ahoj,“ zdravil ještě s plnou pusou, když jedl opečený toast s marmeládou.

„Ahoj, špitla jsem a tiše se natáhla taky pro jeden.

„Kde je Gabriel?“ Ptal se ho Nick.

Jen dokousal poslední sousto a spustil: „Šel za Samem…Chytl ho kapku rapl. Zkouší mu nabízet tu věc se školou. Mimochodem Kelly, můžeš chodit s ním, jestli chceš. Je to podobná škola, jako jsi dělala předtím a možná by vás vzali do druháku. Vím, že máš být ještě o ročník víš, ale to by bylo co se týče učení docela složitý.“ Dokončil a usmál se.

„Co je to za…“

„Nepřipadá v úvahu!“ Skočil mi do řeči Nick.

„Nevyšiluj… Měl by tam kolem spoustu lidí, jí nic neudělá neboj.

Podívala jsem se na něj, abych se ujistila že mě nechá domluvit a zeptala jsem se znovu.

„Co je to za školu?“

„Soukromá obchodka kousek odsud. Je toho na výběr víc. Pak je něco s právem o něco dál a v tom samém městě je i gympl. Tak si to promysli.“

„Dobře, večer dám vědět.“

Po zbytek snídaně už bylo ticho. Teda, když bych nepočítala křupání taostů…

„Už jsi byl pro ten vlasec?“ Hodil Alex pohledem po Nickovi, když dochroupal poslední toast.

„Né, né, nebyl. Skočím tam po snídani.“ Dokončil s nadšením a podíval se na mně.

„Zvládneš dojít nahoru, aníž by jsi něco provedla viď?“

Jen jsem po něm hodila vražedným pohledem a vrátila se zpět k jídlu.

„Fajn, budu to brát jako jo. Jdeme před obědem s Alexem na ryby, půjdeš taky?“

„Asi jo, nechci tu být sama.“

„Dobrá, dobrá. Tak já razím. Sejdeme se tak za hoďku nahoře.“ Volal už pomalu ze dveří. Dojedla jsem poslední kousek toastu a přemýšlela, jestli si vzít ještě, nebo ne.

„Cheš ještě čaj?“ Přerušil mě Alex.

„Né, dobrý, děkuju. Já už půjdu,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, zvedla se ze židle a vydala se pomalou chůzí směrem pokoj. Koukala jsem do země, aniž bych přemýšlela, kam jdu. V mém zorném poli se po chvilce oběvil první schod a já jen uděla první líný krok nahoru. Znaveně jsem lezla schod po schodě.

„Hej, jsi v pohodě?“ Ozvalo se najednou zezhora.

„Hmmm, jo.“ Zabručela jsem, aniž bych zvedla hlavu.

„Neřekl bych. S Nickem všechno v poho?“

Až teď mi došlo, že nemluvím s tím, s kým jsem si myslela, což mě donutilo ji zvednout.

„Eeee….jo, jasně. Všechno ok,“ vykoktala jsem, když jsem očima narazila na Sama. Vždycky, když jsem ho viděla, tak se ve mně probudil zvláštní pocit. Potkat ho někdě jen tak na ulici, tak se asi uslintám k smrti. Měl na sobě hodně tmavé džínsy a bílé tílko, které nenápadně zvýrazňovalo jeho vypracovanou postavu. Z mého rozpouštění mě probrala až myšlenka, co udělal. Vyšla jsem ostatní schody a prošla kolem něj, jako by vůbec nebyl. Snažila jsem se nezvedat oči. Střetnutí s těma jeho by vedlo k dalšímu uvědomění, jak jeho vzhled vyrovnával to, co udělal. Takle nesmýš přemýšlet! Napomenula jsem se v duchu a pokračovala dál.

„Kelly. Já za to nemůžu jasný? Nemohl jsem jinak,“ Vyhrkl najednou docela utrápeným hlasem.

„Nevyčítám ti to, jen jsem se s tím ještě nesrovnala.“ Odsekla jsem. Ulevilo se mi, když za mnou klaply dveře. Udělala jsem pár rychlých kroků a sesunula se na sedačku. Chvíli mi trvalo, že se mi povedlo uvelebit se. Poholná poloha mě ale vedla k tomu, abych přemýšlela na Samem a jeho chováním. Tohle byla poslední věc, nad kterou bych chtěla přemýšlet a tak jsem se raději natáhla pro ovladač, který ležel na zemi a zapla telku. Ani jsem neprojížděla programy, protože jsem věděla, že bych si nevybrala. Mírně jsem přidala zvuk a zavřela oči.

Probudilo mě cvaknutí kliky. Vymršila jsem sebou, ale známý smích mě ulidnil.

„Počkej, to jsi jako zase spala?“ Smál se.

„To ale omylem, nechtěla jsem usnout.“ Hájila jsem se.

„Je mi to jasný. Obleč se, půjdeme. Počkám na tebe dole v chodbě, musíme s Alexem nanosit ňáký věci do auta.“ Prohlásil a zmizel ve dveřích.

Dlouze jsem se zadívala z okna a přemýšlela, jestli si brát mikinu, nebo ne. Vzhledem k tomu, že byl konec sprna nebylo venku moc hezky. Vítr silně cloumal s korunami stroumů a sluneční paprsky jen občas pronikly skrz zamračeno ublohu.

Cestou z pokoje jsem vzala z gauče mikču, kterou jsem tam před tím položila a šla dolů.

Vchodové dveře byli otevřené do kořán, jen vítr si s nimi lehce pohrával. Alex s Nickem naložili do obrovského černého auta poslední věci a zabouchli kufr.

„Můžeme?“ Zeptal se Alex a nastoupil na místo spolujezdce,

„Hej, počkej!“ Okřikla jsem ho. „Tam sedím já!“

„Vážně?“ Zadíval se na mě vyzívavým pohledem.

„Jo, jsem starší, takže zmiz.“

„To je možný, ale já jsem větší, takže mazej do zádu a neprskej.“ Váplázl na mě jazyk a zabouchl. Nick se jen smál a kroutil hlavou.

„Ale zpátky jedu ve předu já jasný?“ Hodila jsem po něm pohledem.

„To víš že jo.“ Zasmál se a vybídl mě, abych si sedla. Uraženě jsem za sabou zaklapla dveře a uvelebila se ve vyhřátém autě. Auto se pomalu rozjelo po štěrkové příjezdové cestě. Dům z venku vypadal úžasně, trošku jako malý zámek.

Alex se instintivně natáhl a zapl rádio.

„…Can we pretend that airplanes, In the night sky Are like shooting stars. I could really use a wish right now…“ Ozývalo se z rádia. Alex tiše „zpíval“ a Nick si poťkával do rytmu. Jen jsem si opřela hlavu, zavřela oči a užívala si. Milovala jsem dlouhé cesty autem za doprovodu hudby. Slyšela jsem, jak ti dva vepředu něco řeší, ale nevěnovala jsem jim sebemenší pozornost.

Rádio sklaplo, když Nick vypl motor.

„Vystupovat!“ Zavelil.

Stačilo se podívat se z okna a nikam se mi nechtělo. Vítr tady foukal snad ještě silněji. Na velkém jezeru se proháněli vlnky a paprsky už zanikly uplně. Opatně jsem otevřela dveře a moje teorie o zimě byla hodně rychle potvrzena. Vylést z toho krásného tepla ven bylo něco strašného.
Kluci začali z auta postupně vynášet stoličky a připravovat pruty.

„Zmrzneš,“ podotkl se smíchem Alex, když procházel kolem.

„To jsi mi taky mohl říct dřív.“

„Já nevěděl, že bude taková zima,“ Ušklíbl se a začal štrachat v kufru.

„V autě by měla být deka, tak si jí vem jestli chceš,“ Potěšil mě Nick

Ani jsem nepípla a vrátila jsem se k autu. Naštěstí nebylo od jezera moc daleko. Nebylo tam moc věcí a tak jsem našla deku poměrně rychle.

Vracela jsem se couravým krokem směrem k vodě a přemýšlela nad tím, že jsem tu docela dost spokojená. Chovají se ke mně všichni docela normálně. Je i docela sradna, ale stejně… chyběli mi staří známí.

Když jsem došla na místo oba už seděli na žilčkách a měli nahozeno. Prostřední místo nechali mě. Chvilku jsem uvažovala nad tím, že si jí přednám jen vedle Nicka, ale touhla provokovat Alexe to zamítla.

Zasedla jsem na místo a rychle se zabalila do deky. Modlila jsem, aby už mi bylo teplo, ale pořád nic. Vlny pohupovaly s policajti, ale byly jediní. Ryby nějaké dva rybářské nadšence v takové kose úplně ignorovali. Zajimalo by mě, jestli jim byla taky taková zima.

„Ránní cesta v pohodě?“ Vypadlo najednou z Nicka.

„Nooo, jak se to vezme…“

„Co se stalo?“

„Potkala jsem se se Samem…“

„On ti nic neudělá, má tě rád. Nemusíš z něj mít strach.“

„Já se ho nebojím. Mám k němu uplně jiný city.“

„Zatím…“

„Počkej…jak to myslíš?

Najednou prutce trhl rukou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo že mu zabrala ryba. Ryhle smotával vlasec. Ryba sebou trhala, ale už jí to nebylo nic platné. Alex pohotově sáhl po podběráku a pomohl mu. Nick jí pomalu vytáhl háček z huby a zase jí pustil.

„Počkej, co to děláš?“ Křikla jsem na něj.

Jen se usmál.

„To mi chceš říct, že tady takovou dobu mrznu, čekám až něco chytnete a ty jí pak pustíš?“

„Jop, přesně tak.“ Odsekl s úsměvem.

„Tak to je super…“

„Chceš už jet?“ Smál se.

„Jak chcete vy, ale je mi fakt kosa.“
“Nám taky neboj, jdi do auta, ať se zahřeješ.“

„Dík,“ usmála jsem se na něj a vydala se na cestu.

Otevřela jsem přední dveře a provokativně si sedla dopředu. Rychle naskládali věci do kufru a zapluli do auta.

„Paličáku!“ Zanadával Alex, když zavíral dveře.

Jen jsem se otočila a usmála se.

„Zapni aspoň to rádio prosím,“ žadoněl.

Vyslyšela jsem jeho prosbu a dál se jen nechala unášet jízdou.

„Počkej, zastav prosím.“ Prudil Alex po pár metrech.

„Proč?“ Optal se Nick bez náznaku brždění.

„Vypadl mi tam někde mobil. Hned jsem zpátky, prosím.“

„Fajn.“ Odsekl trochu mrzutě, zastavil a chcípl auto.

„Dík,“ dodával Alex, když vystupoval a rozbíhal se směrem k jezeru.

Nick nervózně klepal prsem do volantu

„No tak, klid,“ usmála jsem se na něj.

„Rád bych, ale tohle už nejde, ten kluk je hrozný střevo.“

„Jsem tu ,můžeme jet,“ oznámil udýchaně Alex.

Nick jen přikývl a pootočil klíčkem v zapalováni. Auto zavrčelo, rozsvítila se ikonka s baterkou a znovu chcíplo.

„Néé, tohle mi nedělej. Néé teď. Prosním tě!“ Škemral bezmocně Nick.

Znovu pootočil klíčkem, znovu marně. Přiložil si hlavu na volant a povzdechl si.

„Bezva. Co teď? Ňáký nápady?“

„Co se stalo?“ Ptal se zvědavec v zadu.

„Vybila se mi baterka, občas to blbne. Potřebuje aby sem někdo přijel a dobil jí přes jeho auto. Gabriel je v práci alespoň do sedmy, takže netuším, kdo sem pro nás pojede.“

„A co Sam?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Ten sem nepojede.“ Odsekl Nick

„Ááá co kdyby…,“ začal Alex „jsme mu slíbili. Ne blbost.“ Zamítl hned.

„Asi vím, na co myslíš,“ ozval se Nick.

Chvilku na sebe jen zamyšleně koukali.

„Máš pravdu, je to blbost.“

„O co jde?“ Vložila jsem se do debaty.

„Mno, asi takhle Gabriel pro nás může sjet až něco po osmý…“

„Jojo, to mi došlo.“

„Neruš.“ Napomenul mě.

„Promiň…“

„A tak nás napadlo, že by jsme se mohli dohodnout na domluvě se Samem. Něco za něco.“

Nechápavě jsem na něj civěla.

„Mno prostě by jsme mu nabídli, že cestu zpátky pojedeš ty s ním. Bude rád, když s tebou bude moct chvilku bejt.“ Skočil Nickovi do vysvětlování Alex.

V autě zavládlo chvilkové ticho. Nějakou dobu jsem na tím přejmejšlela. Venku byla kosa a autě pak bude taky. A jak Nick řekl, Sam mi neublíží. Teda, neměl by…

„Dobře beru.“ Oznámila jsem jim.

„Co?“ Vypadlo z nich najednou.

„Víš to jistě?“ Ptal se Nick opatrně.

„Tak lepší než tu ještě takovou dobu mrznout.“

„Dobře, dobře…jestli chceš. Mám mu teda zavolat?“

„Jojo, běž.“

Pomalu otevřel auto, zavřel za sebou a začal telefonovat.

„Víš do čeho jdeš?“ Vyptával se docela vážným hlasem Alex.

„No, ani ne.“

„Bude se tě snažit přesvědčit, že Nick je ten špatnej. Že to jenom špatně vidíš. A to bez jedinýho slova.“

„Jak to myslíš?“

„Jeho vlastnost. Nesmíš si ho pustit do hlavy jasný?“

„Dá se to ovlivnit?“

„Pokud se to on nenaučí ovládat naplno, tak jo. On dokáže změnit a číst jenom ty věci, na které právě myslíš. Takže pokud se s ním budeš otevřeně bavit, tak ti může celou dobu do podvědomí ukládat věci. Je na tobě, jestli jim pak uvěříš… Na druhou stranu. Pokud budeš usilovně furt myslet na jednu a tu samou věc během rozhovoru dokola… Což znamená že s ním budeš normálně bavit, ale během toho myslet, já nevím, třeba jaká je venku zima. Tak on sice bude vědět, na co myslíš, ale neudělá s tím nic. Až se ti párkrát dostane do hlavy poznáš ten jinej pocit. Pak už mu to procházet nebude…Budeš to moct ovlivnit. Vzpomínáš na tu zvláštní nenávist vůči Nickovi po večeři?“

„Jojo, až moc dobře.“

„Tak to byla jeho práce. Ale teď bude mít teoreticky moc krátkou dobu ti do hlavy něco nasadit. Nejlíp asi uděláš, když se budeš chovat normálně. Ten pocit už znáš. Nepusť ho tam, kam nechceš. Přijdeš na to, já ti věřím…“

„Tak, za chvilku je tu.“ Přerušil nás Nick.

Asi až teď jsem si uvědomila, na co jsem kývla. Projížděl mi mráz po zádech a nervozita se pomalu šplhala nahoru. Opět bylo ticho. Nick zase klepal do volantu a Alex radši dělal, že tam není.

„Hej, já neumírám. Zvládnu to, jasný.“ Oznámila jsem jim. Ani nevím proč, asi jsem chtěla uklidnit sama sebe.

„Máš pravdu, děláme z něj až moc velkýho hajzla.“ Podotkl Alex.

„Nemyslím si.“

„Znám ho už „pár“ let Nicku, věř mi.“

„Tobě věřím, jemu né. Vždyť si ji může odvíst úplně někam do…pryč.“

„To neudělá…“

„Jak to můžeš vědět tak jistě?“

„Není zlej, je jenom naštvanej, snaž se ho pochopit.“

„Hmmm,“ zabručel a zadíval se někam daleko z okna.

Docela jsem si přála, aby už přijel. Byla mi zima, byla jsem nervózní a ti dva mi zrovna moc nepomáhali…

„Jdu se projít.“ Prohlásil najednou Nick.

„Teď? Co blbneš, každou chvilku tu je.“ Vysvětloval mu Alex.

„Mno právě, prozvoň mě, až odjede.“

„Ty žárlíš!“ Smál se.

„Možná. Zatím!“ Prohlásil a třískl s dveřmi.

„Proboha co tak vyvádí?“ Ptala jsem se.

„Asi se bojí… on mu nevěří. Už jednou mu vrazil kudlu do zad.“

„Jo, no…říkal něco o tom, že kvůli němu málem umřel…a tak ho proměnil, ale víc neřekl.“

„Já se mu nedivím. Byli tenkrát nejlepší kamarádi. On a Sam. Jenže Sam se zapletl s jinou partičkou docela morbidních upírů. Nick šel jednou s ním. A…no… oni ho prostě vyhecovali. Vydírali ho, že když on nezabije Nicka, zabíjí oni jeho. Byl tenkrát docela čerstvě proměněný. Chtěl vysát jen část krve, ale neovládl se. Jeho krev nestačila na Nickovu záchranu. Zachránil ho tenkrát Gabriel, o tom ale Nick neví… Pak jsme se přestěhovali sem… a od té doby mu nevěří…“

„Nick?“

„Mno…oni oba. Nick i Gabriel.“

„To docela chápu…“

„Já moc né. Neměl moc na výběr. Nechtěl to udělat…“

Na cestu se přiřítilo stříbrné BMW.

„No bingo.“ Zaradoval se Alex a vystoupil z auta.

Zhluboka jsem se nadechla a následovala ho…

„Ten zbabělec vzal roha?“ Vyptával se Sam se smíchem hned jak vylezl z auta.

Až teď jsem viděla jejich sourozeneckou podobu. Stejně šibalsky se usmívali, házeli stejné pohledy.

„Tak nějak. Bylo pro něj docela ponižující ti volat.“

„Nabídl mi výhodný obchod.“ Usmál se mím směrem.

„Je ti zima?“ Dodal ještě.

„Trošku,“ špitla jsem.

Jen se přátelsky usmál a podal mi koženou bundu, kterou držel v ruce.

„Na, vezmi si ji, ať se zahřeješ. A běž si sednout do auta, je tam větší teplo jak tady.“

„Děkuju,“ dodala jsem a zalezla si do vyhřátého BMW.

Když jsem za sebou zavřela dveře útulného autíčka začalo se mi hlavou honit spostu věcí. Překvapilo mě, jak milý byl. Teda, alespoň na mě. Nenavíst k Nickovi nebyla novinkou. Trošku mě zaskočilo jeho chování vůči mě. Víc a víc sem začínala věřit tomu, že mě má rád.

Chvilku jsem sledovala jejich boj s kapotou Nickova auta, ale otevření té co patřila BMW mi to mírně zkazilo. Pořád jsem se snažila nemyslet na to, co bude. Mohl by se mnou dělat cokoli a nikdo by mu nezabránil. Docela jsem byla ráda, že tam s tím bojují tak dlouho, trochu jsem se obávala návratu do domu. Toho, jak se bude Nick chovat. Nečekala jsem, že ho tak vytočí. Moje dumání nad tím, co bude přerušilo zaklapnutí kapoty. Alex už seděl na místě spolujezdce Nickova auta a mile se usmíval. Sam se vydal směrem k jeho auto a zdálo se, že příjemně naladěný.

„Tak, hotovo. Můžeme vyrazit.“ Prohlásil když nasedl dovnitř.

„Pořád je ti zima?“ Usmál se na mě.

„Nene, už je to dobrý, děkuju.“

„Museli tě moc přemlouvat, abys jela se mnou?“

„Ani né,“ vrátila jsem mu úsměv.

„Tak to se divím. Musíš o mě vědět jen všechno špatný.“

„No, jak od koho.Alex se tě docela zastává.“

„On byl vždycky ten, kdo mi věřil. Je to skvělej kluk.“

Jen jsem přikývla.

„Jo…a děkuju,“ dodala jsem.

„Děkovat by měl spíš Nick, jeho auto se rozbilo.“

„Nemyslím za dnešek,“ usmála jsem se na něj.

„Takže se nezlobíš?“

„Už ani ne. Bude asi lepší žít s váma než ležet v márnici.“

„Sem rád, že to bereš takle…“ Smál se.

„… Jen mě trošku mrzí, jak se k tobě ostatní chovají,“ Klesl.

„Jak to myslíš?“

„Berou tě jako nějakou věc. Hlavně Gabriel mě zklamal, nevěděl jsem, že je tak bezcitný.“

„Nick říkal, že to dělá proto, aby ti neublížil.“

„On si myslí, že tě zabiju, když vím jak chutná tvoje krev. Vůbec mi nevěří, chvilkama si myslím, že ani není můj táta. Dokonce mi zakázal se s tebou bavit.“

„Počkej…cože?...Vždyť Alex mi nabízel tu školu. Že by jsme chodili oba.“

„Jo, ale to je něco jinýho… bude tam hafo jiných lidí. Mezi nima bych neublížil někomu, koho mám rád už vůbec. Co ty na ten nápad vůbec říkáš?“

„Já nevím, ještě jsem o tom nepřemejšlela. Nemám hodně lidí v jedný místnosti moc ráda.“

„Byl bych tam furt s tebou…ale to tě asi moc neláká… já to chápu.“

„Příjmu to.“

„Počkej. Jako vážně?“ Ptal se nadšeně.

„Jo, bude lepší vypadnout z toho domů aspoň na pár hodin.“

„Děkuju.“ Prohlásil šťastně.

„Nedělám to kvůli tobě.“

„Jasně. Já vím, ale stejně jsem rád, že jsi na to přistoupila.“

Auto zahlo na příjezdovou cestu a moje druhé já mě donutilo se zamyslet nad další věcí. Naprosto jsem zapomněla na Alexovu radu. Vnímat ten pocit, kdy se mi Sam vrtal v hlavě. Neměla jsem ale domění, že bych ho pocítila, nadruhou stranu jsem to nebyla já. Ikdyž… musela jsem uznat, že je Sam moc fajn…

Vydala jsem se rychlím krokem ke vchodovým dveřím, ale to že mě nikdo nenásledoval mě zarazilo.

„Nejdeš dovnitř?“

„Nene, jedu ještě pryč. Je odemčeno tak můžeš jít dovnitř a sedout si krbu, než dorazí Nick…“

Naposled jsem se na něj usmála a zaplula do dveří. Usadila jsem se na pohovku naproti krbu, ale po pár minutách jsem si lehla a zavřela oči. Netrvalo dlouho a příjemné teplo mě s doprovodem praskání dřeva ukolébalo a já spadla do hlubokého spánku.

Z krásného snu mě probudil křik.

„Já ti to říkal!!“

„Uklidni se, někde bude.“

„Není jak vidíš! Ani tu nemá auto! Někam si jí odvezl chápeš?“

Hodně rychle mi došlo, kdo a proč tak vyšiluje.

„Co plašíš? Vždyť jsem tu.“ Prohlásila jsem rozespale.

Nic neříkal. Jen tam překvapeně stál mezi dveřma a pomalu se mu rýsoval úsměv na tváři. Pár rychlými kroky ke mě přiskočil a přátelsky mě objal.

„Hrozně jsem se bál,“ zašeptal.

„Nepovídej.“ Odsekla jsem s úsměvem když mě pustil.

Alex se zvláštně zadíval a zmizel v jídelně.

„Máš hlad?“ Zeptal se Nick.

„Trošku.“

„Tak pojď.“ Pobídl mě a vydal se za Alexem.

Na pozdním obědě jsem si opět pochutnala. Knedlíčková polívka a šunkofleky neměli chybu. S plným žaludkem jsem se s Nickem odploužila do pokoje a zakončili jsme společně den filmem.

„Co si myslíš o tý škole?“ Vypadlo ze mě v půlce filmu.

„Nechci, abys to přijala.“

„Na to jsem se neptala. Proč mu nechceš dát ještě šanci“

„Znám ho dýl a líp jak ty. Tak mi věř, že to není dobrej nápad.“

„Hmmm,“ zabručela jsem a předstítrala, že se dívám na film. Jeho děj jsem ale vůbec nevnímala, pořád jsem přemýšlela nad tou nabídkou. Byla jsem přesvědčena jí příjmout, ale Nick mě teď trošku vykolejil. Co asi udělá, když to bez jeho svolení přijmu?.

V televizi se oběvily závěrečné titulky.

„Líbíl se ti ten film vůbec?“ zeptal se najednou.

„Jo jasně.“ Vypadlo ze mě, aniž bych veděla, jak se vůbec jmenoval.

„Fajn, je čas večeře, můžeme jit?“

Jen jsem přikývla a vydala se na chodbu. K večeři jsme přišli zase jako poslední, ale nikdo se tím nezabýval. Všichni už si vychutnávaly italské špagety a jen pozdravili, když jsme vešli dovnitř….

Dochroupala jsem poslední sousto a pomalu se začala zvedat.

„Kelly, zůstaň tu prosím, potřebuju s tebou něco probrat.“ Procedil Gabriel mezi zuby.

Jen jsem přikývla a zase si sedla. Nick mě instinktivně následoval.

„Ty můžeš odejít,“ promluvil jeho směrem.

Nick s Alexem si společně vyměnily zmatené pohledy a opustili jídelnu společně.

Gabriel ještě chvíli mlčel, ale pak spustil…

„Prý se s tebou dnes bavil Sam…“

„Jo, ale on za to nemohl. Nickovi se rozbilo auto a... “ skočila jsem mu do řeči v domnění, že na něj bude naštvaný…

„O tohle nejde.“ Skočil do řeči zase on mě.

„Aha. Pardon…“ Omluvila jsem se pravděpodobně celá rudá. Nechtěla jsem, aby věděl, že mi na Samovi záleží.

„Jde o tu školu…Říkal, že by jsi na to přistoupila.“

„Jo…no… já bych chtěla. Ale Nick je proti…“

„Podle něho se neřiď, dělej věci podle toho co chceš ty a ne on,“ usmál se.

„Já vím… jen se s ním nechci rozhádat.“

„Pochopitelně. Ale on tě bude chtít od Sama držet co nejdál. Jenže se mu to moc nedaří. A jak jsem sám viděl tak ti nic neudělal, i když mohl. Tudíž bych byl docela rád, kdybys to přijala.“

„Co když se mnou kvůli tomu nebude mluvit?“

„On se časem uklidní… a pokud by byl hodně hnusnej můžeš se na chvilku nastěhovat k Alexovi, nebo Samovi…jak budeš chtít.“

„Děkuju.“ Podotkla jsem.

„Mno já děkuju…“

„Co? Za co… dělám tu jen problémy…“

„Tahle na to nesmíš koukat. Jsem rád, že vidím Sama opět šťastného.“

„Ale…vždyť říkal, že jste mu zakázal se se mnou bavit…“

„To je pravda.“
“Proč pak teda?“

„Pochop mě. On se nikdy nesnažil se ovládat. Vždy, když potřeboval krev vzal si ji. V tu chvíli nevnímal co dělá… rozumíš?“

„Trošku…“

„Je to jako záchvat. Kdyby ti ublížil neodpustil by si to. Ale dneškem mi docela dokázal, že to zvládá. Přijmeš to tedy?“

„Přijmu… už jsem to slíbila Samovi.“

„Dobře, dobře…Tak běž, kdyby byly problémy s Nickem zajdi za mnou, nějak to vyřešíme dobře?“

Znovu jsem přikývla, poděkovala a se zvláštním pocitem opustila jídelnu. Vůbec se mi nechtělo do pokoje. Vysvětlovat mu, proč jsem ho neposlechla. Už vůbec jsem se s ním nechtěla hádat, ale cítila jsem, že to přijde.

Oparně jsem otevřela dveře, ale oddechla jsem si, když jsem uviděla světlo v koupelně. Otevřela jsem skříň a vyhrabala mp3, abych pak mohla odejít bez zdržení se hledáním. Zvláštní pocit uvnitř se zvětšil, když zavrzali dveře. Vyšel jen v ručníku a očividně ho zarazilo, že už jsem zpátky.

„Co po tobě chtěl?“ Zavrčel.

„Přemýšlej,“ odsekla jsem potichu, aniž bych k němu zvedla oči.

Chvilku bylo ticho…

„Nepřijala si to, žene?“ Probodl mě pohledem.

Znovu jsem se zadívala na parkety a přemýšlela nad nejlepší verzí, jako mu to oznámit…

„Mám o tom ještě popřemýšlet,“ zalhala jsem, aniž bych přemýšlela nad následky.

„Neber to prosím,“ žadonil takovým tónem hlasu, který mě znovu donutil přemýšlet nad tím, co je na tom tak špatného.

„To ti slíbit nemůžu…“ Podotkla jsem a zmizela v koupelně.

Cítila jsem se hůř a hůř. Nechtěla jsem ublížit ani jednomu. Chtěla jsem to se Samem alespoň zkusit… Přece jen to byl on, kdo mě zachránil a přivedl sem.

Večerní hygienu jsem dnes zvládla o něco rychleji jak včera a dokonce jsem ani na nic nezapomněla. Čištění zubů jsem natahovala jak jen jsem mohla, jen abych se vyhnula konverzaci s Nickem na téma škola. Věděla jsem, že mu nedokážu dlouho lhát. Že se zeptá ještě jednou a bude vědět pravdu. Opatrně jsem otevřela dveře a zhasnula světlo. Docela jsem si oddychla, když jsem ho v pokoji nenašla. Doufala jsem ale, že si nešel promluvit s Gabrielem, pak bych byla docela nahraná.

Odplížila jsem se do postele a byla plně připravená sehrát, že spím. Netrvalo ale dlouho a moje hra se stala skutečností.

Ráno mi přihodilo další šok. Nick se totiž nezajímal o to, že jsem žila v domnění, že spí stále na gauči a bez upozornění si lehl vedle mě. Naštěstí ale ležel dostatečně daleko. Bylo lepší ho pozorovat, jak tiše oddychoval, občas zachrápal, což ho probudilo a tak se převalil na druhý bok a spal dál, než ho pozorovat, jak vyšiluje.

Opatrně jsem vylezla z postele, došla si vyčistit zuby a oblíknout se. Cestou zpátky jsem vzala z koupelny nůžtičky na nehty, ale v pokoji jsem zjistila, že není co stříhat a tak jsem je strčila do kapsy od mikiny, protože jsem byla líná se vracet.

Nick naposledy hlasitě zachrápal a definitivně se vzbudil.

„Nekecej, že jsi vzhůru dřív než já,“ prohlásil optimisticky ještě dřív, než se pořádně rozkoukal.

„Jo…no, už to tak bude,“ usmála jsem se, ale přetvářka nebyla mou silnou stránkou a tak mi úsměv rychle spadl.

„Co se děje?“

„Já…totiž…nezlob se…“ Koktala jsem a znovu hledala tu nejlepší cestu.

„Hmmm?“ nadzvyhl obočí.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla.

„Přijala jsem to.“

„Cos to řekla?!? Zeptal se ještě docela přiměřeným hlasem.

„Už včera večer… nechtěla jsem tě naštvat…“ Vykrucovala jsem se a už teď jsem litovala toho, že jsem se přiznala.

„To nemyslíš vážně!!! Řekni, že si děláš legraci.“

Tupě jsem zírala do země, ale koutkem oka jsem zahlédla, že už není na posteli, ale stojí přímo přede mnou. Bála jsem se zvednout oči, ale slyšela jsem jak tiše vrčí.

„Nezlob se,“ špitla jsem.

„Vypadni!“ zařval.

„Co?“

„Jdi pryč, dokud se ovládám. Nechci ti ublížit.“

„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem.

„Prostě vypadni!“

Pomalu jsem se kolem něj proplížila a rychle proplula mezi dveřmi. Konečky prstů se mi chvěly jako nikdy předtím. Sedla jsem si do rohu chodby a čekala co bude dál. Oči mě svěděli víc a víc, až upadla první slza.

Dveře znovu zavrzali, když odcházel z pokoje. Ani nepípl, když kolem mě procházel, jen mírně zrychlil tempo a rychle seběhl ze schodů. Poslední co jsem slyšela bylo bouchnutí vchodových dveří. Zmateně jsem koukala do prázdné chodby a přemýšlela co dál. Měla bych jít alespoň za Gabrielem, upozornit ho na to co se stalo. Měla jsem mu to říct už včera a neprotahovat to. Konečně se ozvalo další zaskřípání dveří. Tentokrát to byly ty Samovi. Přiběhl ke mně rychlým tempem a vyptával se, co se stalo…

„Řekla jsi mu to?“ Ptal se cestou.

„Já, já nevěděla, že ho to tak rozčílí.“

„To nikdo. Co říkal?“

„Skoro nic. Vyhodil mě. Řekl, že mi nechce ublížit a ať odejdu dokud se ovládá…“

„Sakra!“

„Co je?“

„Nevíš kam šel?“

„Ne, proč, co se děje?“

„Potřebuje se uklidnit.“

Pořád jsem ho nechápala.

„Je to jako závislost. Halooo. Přemýšlej.“

„Chce krev,“ řekla jsem tak, že mě snad ani nemohl slyšet.

„Přesně. Musíme ho najít dřív, než udělá blbost.“

„Ale vždyť jí potřebuje ne?“

„Ne, potřebuje se uklidnit. Tak pojď.“ Podal mi ruku, aby mě zvedl a rychle seběhl ze schodů. Snažila jsem se ho následovat, ale byl moc rychlý. Ještě se vracel do obývacího pokoje pro klíče od auta, což jeho náskok naštěstí zmenšilo. Ani jsem nezabouchla dveře a už se rozjížděl.

„Takže. Jeho auto nejede, tudíž musel jít pěšky,“ začal Sam, když vyjížděl ze dvora.

„Nebude přemýšlet nad tím, kdo to bude. Jednoduše vezme prvního, na koho narazí. Pak mu dojde, co udělal a zblázní se.“

„Super,“ zašeptala jsem pesimisticky.

„Zastav!“ Zařvala jsem.

„Coje?“

„Támhle je,“ ukázala jsem na úzkou lesní cestu.

Rychle zabrzdil, zacouval a zabočil na cestu. Zastavil pár metrů od Nicka. Byl otočený zády, ale bylo vidět, že někoho drží v náručí.

„Doufám, že není pozdě,“ prohodil, když vystupoval.

„Zůstaň tady jasný,“ ponaučil mě.

Pozorovala jsem, jak se Sam pomalu blíží k Nickovi. Stál těsně za ním a vypadalo to, že mu domlouvá. On se ale ani neotočil. Najednou zvedl nohu a kopl Sama ho holeně. Ten se skácel k zemi a začal se plazit zpátky k autu. Musela jsem neposlechnout, nedalo mi to. Vylezla jsem z auta a šla mu pomoct.

„Říkal jsem ti, abys zůstala vevnitř,“ podotkl, když se mi ho podařilo dostat do auta.

„Jo, ale to bys ses válel ještě někde támhle na cestě.“

„Díky. Nevím co budeme dělat. Je jako v transu. Jediný co potřebuje je krev. Nemám proti němu v tomhle stavu sebemenší šanci.“

Chvilku jsem tam stála a přemýšlela co udělat. Napadla mě jediná věc.

„Dej mi klíče,“ Vypadlo ze mě.

„Proč?“

„Chci něco zkusit, vrátím ti je neboj. A zavolej Alexe, budeme ho potřebovat“

Vytáhl klíče ze zapalování a s nechápavým pohledem mi je předal.

„Dík. A teď mysli na to, jak moc máš to auto rád a že ho nechceš zničit,“ oznámila jsem mu, rychle zavřela dveře a zamkla dálkovým ovládáním na klíčích. Mírně jsem si oddychla, když mi první část prošla, ale znepokojovalo mě, že to byla ta lehčí.

Pomalými kroky jsem se přiblížila k Nickovi a zastavila se v bezpečné vzdálenosti.

„Nicku?“ Zkusila jsem to ještě.

Nic. Ani se nehnul. Nezbývalo mi tedy nic jiného. Sáhla jsem do kapsy pro nůžtičky a vyhrnula si rukáv. Doufám, že to aspoň pomůže, pomyslela jsem si. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a přejela si ostřím po zápěstí.

Nick se obratem otočil. Zabralo to až moc rychle a já najednou nevěděla, co dělat. V ruce držel malou holčičku, nemohlo jí být víc jak deset.

„Pusť jí,“ zakoktala jsem.

„Ne,“ odsekl bezcitně.

„Prosím… můžeš si vzít mě. Ona za nic nemůže.“

„Řekl jsem ti, ať mi zmizíš z očí a ty sem přivedeš i jeho??? Jak můžeš bejt tak blbá?“ Vyšiloval

„Jeho? Vidíš ho? Hmmm? Chováš se přesně jako on! Podívej se na sebe,“ začala jsem, když jsem kousek za Nickem uviděla Alexe. Držel v ruce docela velký kus dřeva.

„Co stejně! On tenkrát nechtěl! Proč si si vybral jí? Co ti udělala?!? Může jí být sotva deset! Tak jí pusť prosím. Ona za to nemůže.“

Už docela přítomným pohledem se zahleděl na holčičku. Postavil jí na zem a já jí rychle strhla k sobě.

„Něco za něco…“ Přiblížil se ke mně.

Pár kroků jsem ucouvla, ale věděla jsem, že nemám šanci. V tom ho ale Alex pořádně praštil prknem po hlavě. Nick spadl k zemi a ani se nehnul.

„Děkuju,“ zašeptala jsem směrem k Alexovi vyděšeně.

„Postarám se o ní. Vypusť Sama,“ usmál se.

Sáhla jsem do kapsy a zmáčkla tlačítko na ovladači. Auto zapískalo. Konečky prstů se mi ještě pořád klepaly a srdce neobvykle rychle bušilo.

Lekla jsem se, když mě Sam objal.

„Mohl tě zabít!“ Šeptal mi do vlasů.

„Já vím.“

„Tohle už víckrát nedělej rozumíš,“ zadíval se mi dlouze do očí.

Jen jsem přikývla.

„Slib mi to.“

„Slibuju,“ klesla jsem a zadívala se do země…

„Tak hotovo,“ oprášil si ruce Alex.

Chvilku potom kolem nás prošla ona dívčina. S nadšením si pobrukovala do kroku až jí dlouhé blond vlasy nadskakovaly do výšky.

„Nemůžeš nechat zapomenout i Nicka?“ Napadlo mě.

„Na nás to nefunguje…“

„Škoda.“

„To máš recht,“ podotkl a zadíval se na bezvládné tělo, „pomůžete mi ho dostat do auta?“

„V mým autě v žádnym případě nepojede!!!“

„Nech toho Same, v náručí ho tam těžko doneseme,“ napomenula jsem ho.

„Nejradši bych ho tu nechal…,“ pokračoval.

Jen jsem ho probodla pohledem.

„No dobře, dobře. Pomůžeš mi Alexi?“

Ani nepřikývl, rovnou se vydal k Nickovi. Bylo zajímavé je pozorovat, jak se perou s těžkým tělem, ale když ho zvedli neměli nejmenší problém.

Kelly, otevři prosím zadní dveře,“ zavolal Sam, když byli kousek od auta.

Udělala jsem jak chtěl, ale zacouvala jsem, když ho šoupali na zadní sedadla jak mrtvolu.

„Tak, jedna věc hotová… Alexi můžeš jít domů a zavolat Gabrielovi, co se stalo,“ prohlásil Sam, když zabouchl dveře.

„Dobře. Zatím…“

Otočil se, aby se ujistil, že je Alex dostatečně daleko a začas se hrabat v kufru.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se ještě trošku vystrašeně.

„Hledám lékárničku….“

„Co?“

„Hodláš se snad vrátit do domu s krvácející rukou? Přemýšlej trochu,“ zažbrblal, aniž by se otočil.

„Fajn, ale zvládnu to sama…“

„O tom nepochybuju, ale já se potřebuju naučit ovládat.“

„Hmmm. Víš jistě, že je to dobrej nápad?“

„Jo,“ vydal se sebe váhavě.

„Tak teď jsi mě fakt uklidnil…“

„Zvládnu to,“ zašeptal, když mi sundaval mikinu.

Jak sundaval rukáv strhl nepatrný strup, který se tam stihl utvořit, což spustilo další potůček krve.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zakoktala jsem, když mu zrudly oči.

Ani necekl. Bylo vidět jak se kouše do rtu. Opatrně mi přiložil obvaz na zápěstí a začal ho obtáčet kolem. Na konci ho natrhl a udělal uzlík. Na tváři se mu začal rýsovat vítězný úsměv.

„Děkuju,“ špitla jsem.

„Né, to já děkuju, že jsi mi dala šanci,“ usmál se, „nastup si.“

„Neprobere se že ne?“ Zeptala jsem se, když jsem váhavě nastoupila do auta.

„Neboj, Alex mu dal prášky na spaní…“

„Na vás to funguje?“

„Jako všechny jedy, bohužel.“

„Žádný kolík do srdce?“ Divila jsem se.

„Jo… ty taky, ale co ti přijde jednodušší?“

Jen jsem se ušklíbla.

„Počkej…“

„Na co?“

„Nech toho,“ žďuchla jsem do něj, „jakto že můžete na slunce?“

„Zvláštní, že tě to napadlo až teď… jednoduchá věc. To co nás ničí je lidská krev. Pokud jí máme v těle víc než čtvrtku zlikviduje nás. Trvá asi 24 hodin, než lidská krev vyprchá… Je pak docela logický, že upíři, kteří se jí živý pořád na slunce nemůžou…“

„Aha…“

„Budeš zůstávat s Nickem na pokoji?“ Zeptal se opatrně.

„Mám z něj strach…“

„To se nedivím… promluvíme si tom s Gabrielem až přijedeme domů…“

Gabriel už stál před domem, když jsme přijížděli. Snažila jsem se před ním vystoupit tak, abych nevypadala ani trochu vyplašeně, ale nešlo to. Mít ho za zády nebyl zrovna nejlepší pocit a tak jsem z auta vystřelila poměrně rychle.

Alex vyšel ze dveří a pobídl Sama, aby mu pomohl dotáhnout Nicka do domu. Chvilku jim zase trvalo, než ho vytáhli z auta.

„Jsi v pořádku?“ Optal se Gabriel, když kluci zmizeli ve dveřích.

„Mhhm,“ zabručela jsem a doufala, že to bude znít co nejjistěji.

„Děkuju, už zase…“

„Není zač,“ prohodila jsem aniž bych nad tím přemýšlela a zadívala se do země.

„Potřebuju po tobě ještě jendu věc,“ odmlčel se, „chci abys sis došla zabalit věci cca na týden a odjela co nejrychleji se Samem pryč, on už bude vědět kam. Nickovi bude totiž ještě pár dní trvat, než se srovná. Zítra bych za vámi odvezl Alexe, abys tam s ním nebyla sama. Potřebuju ale vědět, jestli mu věříš.“

„Jo, věřím mu.“

„Dobře, dojdi si pro ty věci a buď co nejrychleji zase zpátky.“

Začínala jsem mít větší a větší pocit, že tady nemůže být jeden den v pohodě. Měla jsem toho všechno až po krk. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát. Pffff. Fakt jsem teď měla náladu někam jezdit. Nejradši bych sebou praštila do postele a už nevstala. Nikdy!

Ovšem představa obývat společný pokoj s Nickem mě toho chtíče docela rychle zbavila. Vyštrachala jsem ze skříně větší tašku a naházela do ní pár věcí, které jsem považovala za důležité. Když jsem měla zabaleno zastavila jsem se uprostřed pokoje a přemýšlela, co nemám. Dlouho jsem na nic nepřišla a tak jsem se vydala k autu. Myslela jsem si, že jsem byla dostatečně rychlá, ale nebyla. Sam už měl naloženo a čekalo se zase jen na mě.

Byla to zvláštní…

Sam se zvrhle usmíval, Gabriela jsem ustaranějšího neviděla a já nevěděla, jestli mít strach, nebo se tomu všemu smát.

Gabriel se naposledy zeptal, jestli to zvládneme, my naposledy přikývli a nasedli do auta. Stejně by mě zajímalo, co by dělal, kdybych nejela. Možná jsem ani neměla na vybranou, ale nakonec jsem byla docela ráda, že Nicka pár dní neuvidím. Jen z té představy se mi dělalo špatně. Měla jsem z něho po dnešku až moc velký strach, což mě zaskočilo. Měla jsem s tím přeci počítat hned, jak jsem se to o nich dozvěděla.

„Kam vůbec jedeme?“ Vypadlo ze mě, hned jak jsme ztratili dům z dohledu.

„Máme chatu asi dvě hodiny cesty odtud.“

„Páni…jezdíte tam často?“

„Teď už ani ne, ale dříve jsme tam byli každý víkend. Poslední rok tam jezdil jen Charlie s Molly.“

„Za jak dlouho myslíš, že se Nick srovná?“

„Nevím…překvapilo mě, co udělal. Vzhledem k jeho přeměně by měl bejt v pohodě. Měl lidskou krev jen párkrát. Jestli to nerozdejchá do měsíce tak už nikdy.“

„Co budete dělat, když se nesrovná?“

„Bude muset,“ procedil mezi zuby.

„Nebo?“

Ani necekl. Koukal před sebe na cestu a na tváři se mu vyrýsoval starostlivý výraz.

„Počkej jako z…“

„On to zvládne!“ Skočil mi do řeči, „a už dost řečí o něm jasný?“ Usmál se.

„Dobře promiň,“ špitla jsem.

„Neomlouvej se, jen o něj mám strach.“

„Myslela jsem, že se nesnesete.“

Jen se na mě dlouze zadíval.

„Jasně promiň…už mlčím.

Znovu se krásně usmál. Zbytek cesty už bylo ticho, ale nevadilo mi to. Chvilkama jsem ani nebylá přítomná a párkrát jsem možná usnula. Zvláštní pocit mě ale vždycky probudil. Chtěla jsem mu věřit, ale prostě to nešlo. Po tom, co jsem viděla co udělá z optimistického, hodného a vždy smějícího se “člověka“ jedna blbá chyba. Měla jsem ho pořád před sebou. Brrr… oklepala jsem se a snažila se myslet na něco lepšího… né však moc úspěšně.

Mezi zataženými závěsy pronikal sluneční paprsek, který mě proudil. Až teď jsem si uvědomila, že jsem opravdu tvrdě usnula. Chvíli jsem přemýšlela, jestli vylezu, ale aktivnější já to línější nakonec přepralo. Slezla jsem z postele a vydala se hledat Sama.Ticho všude kolem mě docela znepokojovalo.

Trošku víc sem otevřela dveře do kuchyně, které nehezky zavrzali. Nikde nikdo. Rozhodla jsem se tedy prozkoumat další části útulného domku. Nebyla jsem ani dva metry od dveří, když mě někdo ze zadu chytl. Škubla jsem s sebou a jen tak tak se udržela, abych nevykřikla. Ani jsem se neotočila a smích mě ujistili o Samově přítomnosti.

„Lekla jsi se,“ smál se, jako by to bylo kdoví jak vtipné.

„Nepovídej,“ odsekla jsem nepříjemně.

„Nebuď nevrlá…tady tě nikdo zachraňovat nebude,“ pohrozil se zvrhlím nádechem v hlase.

„Nebojím se tě,“ prohlásila jsem, a vrátila se zpátky do ložnice.

„Možná bys měla,“ oznámil mi a obratem mě chytl za ruku.

„Co hodláš udělat hmmm? Svážeš mě k posteli a znásilníš?“

„To mě nenapadlo. Promyslím to,“ usmál se.

„Ha… jasně… teď už se mám bát?“ Nedalo mi to a provokovala jsem dál.

„Koleduješ si,“ procedil mezi zuby.

Nevím proč jsem to dělala, ale bavilo mě to. Nikdy předtím sem nikoho takhle neprovokovala, asi ani nebylo koho. Pozorovat ho na pokraji jeho sebeovládání byla skvělá podívaná.

„Vážně?“ Otočila jsem si k němu.

„M-hmmm,“ stupňoval jeho zvrhlost.

Docela jsem se začínala bát, že se o něco vážně pokusí a tak jsem o pár kroků ucouvla. On mě ale následoval. Když jsem narazila na okraj postele jen do mě strčil a já neudržela rovnováhu. Ležela jsem nehnutě a čekala, co udělá dál.

„Potřebuju pomoc…,“ sykl najednou a sedl si vedle mě.

„Co…s čím?“

„Chci se naučit ovládat tu „vlastnost“.

„Já ti s tím můžu nějak pomoc?“

„Jo…“

„Jak?“

„Lehni si… a mysli na někoho. Nebo na nějakej zážitek….“

„Dobře,“ uvelebila jsem se.

Dobrou minutu jsem nic necítila ale pak mě přepadl ten zvláštní pocit. Nenáviděla jsem ho. Ihned jsem mu odtrhla spojení s mojí hlavou.

„Prosím…“ Zadíval se na mě kaštanovýma očima.

„Jak můžu vědět, že se nebudeš hrabat tam, kde nemáš?

„Myslím, že toho o tobě vím až dost,“ usmál se.

„Dobře,“ uvolnila jsem se znovu.

Strašně se to ve mě rvalo. Chtěla jsem to zase ukončit. Myšlenka na tátu mizela víc a víc a já nevěděla, jak z toho ven. Chtěla jsem mu pomoc, ale to, že se mohl dozvědět všechno, včetně mého názoru na něj mi vadilo.

„Ty jsi bydlela ze strejdou?“ Vypadlo z něj najednou.

„Mno jo…ale počkej…na něj jsem nemyslela…“

„Já vím o to tady šlo. Přečíst si to, na co právě myslíš je to nejjednodušší. Horší je se přes to dostat a číst něco jinýho.“

„Aha….“

„Proč si s ním byla?“

„Můžeš to zjistit sám ne?“ Usmála jsem se a znovu si pohodlně lehla a myslela na tátu…tentokrát už docela klidně.

Zase mu chvíli trvalo, než se dostal přes hlavní myšlenku. Čím víc se snažil, tím horší pocit jsem měla. Docela jsem chtěla, abych o jeho schopnosti nic nevěděla…Pak by mě ten pocit asi ani netrápil…

„Počkej…tvůj táta si tě vzal až když strejda umřel a neměl se o tebe kdo starat?!?“

„Přesně tak…“

„Promiň,“ zadíval se mi do očí, „nevěděl jsem….nechtěl jsem abys sis na to zase vzpomněla.“

„Nemohl jsi to vědět,“ hlesla jsem.

„Měla jsi mě upozornit…“ Probodl mě pohledem.

„Stejně by jsi na to jednou přišel,“ prohlásila jsem a zadívala se na prázdnou zeď…

„Nechceš něco k jídlu?“ Promluvil do ticha.

„Nemám hlad…“

„Nelži mi,“ zadíval se na mě s úsměvem.

„Dobře trošku…“

„No vidíš,“ prohlásil a odpochodoval do kuchyně.

Netrvalo dlouho a vrátil se s rohlíkem v ruce.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj.

Jen se ušklíbl.

„Takhle to není ono,“ prohodil a znovu se zvedl.

Pár kroky došel k oknu a roztáhl závěs. Pokoj pohltilo sluneční světlo, ale to co jsem uviděla, bylo neuvěřitelné. Obrovské jezero v západu slunce…

„Woow…“ vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomila.

„Krása co?“

„Slabý slovo…“

„To máš pravdu,“ usmál se a vrátil se na postel.

Bránila jsem se tomu pocitu co ve mně stoupal víc a víc. Kouzlo toho všeho bylo až moc silné. Až moc věděl jak na mě. Znal mě snad líp jak kdokoli jiný…

„Kde budeš spát?“

„Vím já?“ Zadívala jsem se na něj nechápavě.

„Vyber si… buď tady … se mnou….nebo vedle v pokoji, jak chceš.“

„Super…mno…asi vedle…radši.“

„Já říkál, že se bojíš,“ smál se.

„Nefandi si tak…“

„Bojíš.“

„Nebojím“

„Tak to dokaž“

„Fajn…“

„Takže spíš tady?“ Zeptal se s jiskrou v očích.

„Mám na vybranou?“

„Ryskuješ to znásilnění, je ti to jasný?“ Ušklíbl se.

„Haha…“

„Sama si to navrchla…“

„Ale… stejně to neuděláš…“ vyplázla sem na něj jazyk.

„Zase si koleduješ.“

„A zase nic neuděláš,“ provokovala jsem dál.

„Hmm…Vážně?“

„Jenom vyhrožuješ… .“

Znovu jsem překročila meze jeho sebeovládání. Srazil mě na postel a dal mi kolem hlavy ruce.

„Vyhrožuju?“

„Jo…strašíš.“ Snažila jsem se nedat na sobě strach. Ten strach, který jsem tak milovala.

Prsty mi přejel po krku. Mírně jsem sebou škubla a na ústech se mi vyrýsoval úsměv, když mi přejel po jizvě.

„Slečna je lochtivá?“ Usmíval se šibalsky.

„A to jako nevíš jo? Styď se…“

„Tak ty toho nenecháš?“

„Ne,“ odsekla jsem a přetočila ho na záda, když zrovna nedával pozor.

„Tak tos přehnala!“ Culil se a znovu se dostal na horu.

„Zvdávám se…“

„Smůla slečinko…pozdě.“

Smutně jsem se na něj zadívala. Zabralo to.

„Tohle mi nedělej…“ Prohlásil ublíženě.

„Ale, ale… nebuď cíťa,“ šťouchla jsem do něj.

„Nenecháš toho?“

„Ne,“ nedalo mi to.

Prsty mi přejel po vlasech.

„Nemůžu tomu uvěřit,“vypadlo z něj.

„Čemu?“

„Že tu opravdu jsi…“

„Vydupal sis to nebo ne?“

„Promiň,“ klesl, „kdyby to nebulo nutný nedělám to…“

„Nemáš se proč omlouvat…“ podívala jsem se mu s nadějí do očí.

„Nemám právo ti řídit život.“

„Zachránil si mě, máš.“

„Chtěl jsem, abys tu byla šťasná… to si nevydupu.“

„Žvatláš,“ strčila jsem do něj a znovu ho položila na záda.

„A jsem tu ráda,“ dodala jsem ještě, když jsem si vedle něj lehala.

„Říkáš to jen tak.“

„Né, neříkám,“ položila jsem si na něj hlavu a zavřela oči. Možná jsem měla víc vzdorovat. Nedat se, ale nešlo to…

„Co se děje?“ Promluvil po nějaké chvíli ticha.

„Ale nic, zamyslela jsem se.“

„Aha,“ špitl.

Chvilku jsem nechápala, když zase zmlkl, ale ten pocit všechno vysvětloval. Hned jsem ho odtrhla od toho, na co jsem myslela. Zakázovat mu přístup do hlavy začínalo bejt o dost lehčí.

„Noták,“ žadonil.

„No dobře…“

Snažila jsem se uvolnit, ale tlak v hlavě to omezoval. Nervózně jsem mu prstem klepala na ruku. Vadilo mi ho tam poušťět už jen proto, že jsem ho měla radši a radši.

„Gabriel má přítelkyni?“ Napadlo mě najednou. Nechápala jsem ale, proč to ze mě tak rychle vypadlo.

„Funguje to,“ culil se.

„Co?“ Nechápala jsem.

Dlouze se na mě zadíval. Jeho výraz mě donil přemýšlet. Připadala jsem si uplně blbá. Seděl tam v očekávání, kdy už ze mě něco vypadne.

„Počkej…to ty,“ pochopila jsem.

„Mhmmm,“ přitakal šťastně, „nečekal jsem že to půjde tak rychle.

„Počej…takže kdybys chtěl, tak říkám věci, který vůbec nechci…?“

„Možná časem. Můžu tě donutit nad tím přemýšlet. A pak na to tlačit tak hlouho, dokud to z tebe nevypadne. Bude asi ještě chvilku trvat, než to půjde plynule, bez toho, abys musela polevovat...Děkuju.“

Začínala jsem si uvědomovat, jak moc velikou moc bude mít, až to začne plně ovládat. Přečte si mě, aniž bych mohla něco zaznamenat. Může mě donutit říkat úplně něco jinýho a já už to neovlivním… Zpytovala jsem svědomí, možná jsem právě udělala obrovskou chybu, neměla jsem to dělat.

„Mno není zač,“ zalhala jsem.

„Přestaň mi lhát, neumíš to.“

Zrudla jsem. Absolutně jsem nevěděla jak z toho ven.

„Promiň. Já…já…“ Koktala jsem a snažila se vymyslet něco srozumitelného.

Jen mi zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

„Chápu to…nezlobím se jasný?“

Nenápadně jsem přikývla.

V pokoji bylo znovu ticho. Kolem se šířila tma a nálada byla horší a horší.

„Mno, to by stačilo…dám tam aspoň ňákej film, ať tu není takový ticho,“ prohodil a došel k televizi. Chvilku se štrachal, než našel film, který se mu zdál aspoň trochu dobrý.

„Vymítač ďábla….viďělas?“ Zadíval se na mě.

„Nene…“

„Vyhovuje?“

„Je ti ale jasný, že to nevybuduje strach k tobě?“ Snažila jsem se odlehčit atmosféru.

„Si ještě povíme,“ prohlásil šibalsky a vrátil se do postele.

„Jsi naivka…“

„Uvidíme…“

Zase mě měl přesně tam, kde chtěl. Během filmu se mu na mě párkrát podařilo bafnout, takže jsem nakonec byla natisknutá na něm a při každém dalším bafáku sem ho chytla za ruku. Vždycky se tak krásně zasmál. Přišlo další leknutí, ale tentokrát na mě chmátl v tu pravou chvíli, takže jsem zaječela.

„Ty…ty….tos přehnal!!!“ bušila jsem do něj.

„Ale notak…nečil se,“ smál se.

„Nečil se? Nečil se? Víš jak sem se lekla?“ Vyšilovala jsem se smíchem.

„Doufám že dost.“ Culil se pořád.

„To ti neodpustím…“

„Ale prosímtě…“

„Ne…smůla…“

„Dobře,“ prohlásil a vypl televizi, takže sem viděla úplný prd.

„Zapni to!! Dělej!“ Ječela jsem a snažila jsem ho nahmatat.

Přesně tohle jsem nenáviděla. Po chvíli jsem zjistila, že je postel prázdná. Moje vyšilování se tím ještě zvýšilo. Natiskla jsem se do rohu a čekala.

„Prosííím,“ žadonila jsem bezmocně.

Slyšela jsem, jak někde tiše vrčel. Chvilku kousek ode mě…za chvilku zase jinde.

Cukla jsem sebou, když se mě dotknul.

„Si zlej,“ smála jsem se.

„Já to říkal…“

„Hmmm….“

„Tak promiň.“

Nevěděla jsem co říct a tak jsem ho objala…

„Už je to v pohodě...rosviť prosím,“ špitla jsem

„To ses tak bála?“

„Mhhhm….“

„Jej..promiň…to jsem něchtěl,“ řechtal se a rozsvítil….

Noc probíhala kupodivu bezproblémů. Až do chvíle, než vedle mě spal jak dřevo jsem si myslela, že upíří nespí. Tahle rodina mě přesvědčila o tom, že všechno co jsem o upírech věděla byli jen kecy…teda kolík do srdce vlastně ne. Bylo zvláštní ho pozorovat. Těžce oddychoval, pak zachrápal otočil se na druhej bok a já měla po koukání. Bezva, pomyslela jsem si. Vůbec jsem nevěděla co dělat. Spát se mi nechtělo a na to, abych vylezla z postele sem byla moc srab.

Bylo zvláštní, že mi tolik věřil, ale asi jsme si neměli co vyčítat. Nejpíš věděl, že ho mám ráda. Nakonec jsem vlastně dopadla docela dobře. Tenhle život byl o dost zajímavější, konečně jsem měla pocit, že si s někým dozumím a že nejsem tak sama.

Doma to bylo furt dokola. Škola, jít domů pozravit tátu, zalést do pokoje, připravit se na druhý den a občas vzít ven psa. Bydleli sme na vesnici v podstatě nulové populaci takže najít někoho v mém věku bylo nemožné. Ve škole bylo sice pát lidí, s kterýma jsem si rozuměla, ale pořád to nebylo ono.

Hodiny ukazovali pět ráno a já začala přemlouvat své vyspalé já ke spánku. Lehla jsem si dostatečně daleko od Sama, ikdyž by mi vůbec nevadilo přitisknout se k němu, ale přišlo mi to divný. Chvilku jsem se s ním prala, než se mi povedlo dostat kousek z velký peřiny, pod kterou jsme oba spali. Nevím koho to napadlo…jedna peřina…pro dva lidi… Hrůza. Obzvlášť když sí jí ten druhej, v našem případě on syslí.

Ve finále jsem si stejně musela lehnout těsně k němu, protože si peřinu držel až moc silně a podařilo se mi od něj dostat jen kousek. Nemohla jsem popírat, že se mi vedle něj usínalo dobře…

V kuchyni cvakla konvice na vodu. Otočila jsem se, abych se podívala kolik je hodin. 7:00 … No bezva. Litovala jsem, že jsem neusla dřív. Už teď jsem veděla, že budu většinu dne nepoužitelná.

„Chceš čaj?“ Ozvalo se z kuchyně.

„Jojo děkuju,“ volala jsem bez váhání.

Zrovna jsem se chtěla přemlouvat, abych vylezla z vyhřáté postele, ale nebylo to potřeba. Snažil se znovu zabodovat a tak mi přinesl snídani do postele. Až moc dobře věděl že to zabere.

„Děkuju,“ špitla jsem, když mi podával tác.

Jen se usmál, došel si pro svůj hrnek a sedl si vedle mě. Bylo fajn snídat s ním. Nebyla jsem tak nervózní, jako když sme snídali v domě. Byla jsem ráda, že atmosféra ze včerejška už byl pryč, ikdyž jsem veděla, že si na ní oba moc dobře pamatujeme.

„Neozval se ti Gabriel, ohledně Nicka?“ Vyzvídala jsem.

„Ještě je brzo,“ ušlíbl se.

„Nenávidím čekání…“

„Jsme dva…bude v pohodě, neboj se…“

„Hele….Gabriel má někoho, nebo to včera bylo první, co tě napadlo?“

„První, co mě napadlo. On nikoho nechce, bral by to jako nevěru k naší matce.“

„Aha…promiň….já se na ní nechtěla ptát…“

„Už je to dávno…“

Zbytek dne byl docela fajn. Řešili jsme dost věcí okolo jeho a mojí rodiny. Taky to, jak mě prvně viděl. Jeho verze se v některých věcech od těch Nickových dost lišili. Oba ale říkali pravdu. Každý to jen viděl z jiného pohledu. Sam jeho rodinu miloval, a udělal by pro ní cokoliv, Nick jí bral jako samozdřejmost a ve více případech jí jen škodil.

Kolem šesté večer konečně zazvonil mobil. Na Samovi byl vidět, jak moc je nervózní. Z celého rozhovoru jsem slyšela akorát „Ahoj.“ Hned jak mobil zvedl totiž zmizel ven. Docela mě to urazilo, ale z druhé strany jsem ho chápala. Vnímala jsem svojí nervozitu. Nechtuně stoupla když se Sam vrátil. Jeho pohled mi však moc nepomohl…

Ryhle jsem vstala z postele, ale zastavila se mezi kuchyní a ložnicí. Šel mně, aniž by zvedl oči. Chtěla jsem zase začít vyšilovat, i já jsem uznala, že to není dobrý nápad. Zastavil se těsně u mě. Nevěřícně se mi podíval do očí. V jeho pohledu nebyla ani kapka naděje na dobrou zprávu a já citíla, jak mě začínají pálit oči. Už už jsem chtěla promluvit, ale položil mi prst na rty. Naposled se na mě utrápeně podíval, ale pak se mu na tváři vyrýsoval úsměv.

„Je v pohodě,“ špitl a dlouze mě políbil..

Proletěl mnou zvláštní pocit. Přesně teď nastal ten okamžik, kdy jsem byla opravdu šťasná…spadly ze mě všechny obavy. Na druhou stranu ve mně bylo něco, co mě brzdilo…

„Promiň, já já… já nemůžu,“ podívala jsem se na něj…

„Co se děje?“ Nechápal.

„Já nevím, známe se sotva tři dny a…“

„Dva měsíce,“ odsekl.

„Cože? Ale vždyť…“

„Nic si nepamatuješ…“

„Co to plácáš?“ Vykolejil mě.

„Alex,“ zašeptal tak tiše, že mu sotva bylo rozumnět.

„Ale to je blbost….pomatuju si na první den a …“

„Správně…na první noc… a teď poslední tři dny jestli dobře počítám…“

„Ale proč?“

„Je to tak lepší….trápila si se…“

„O tom co je lepší bych měla rozhodovat snad já ne?“

„Promiň… hrozně si se úžírala kvůli tátovi… a s nikým si se nebavila… Alex čekal, až tě to přejde…“

„Pitomej nápad,“ nadávala jsem…tak hrozně mě to naštvalo… už jsem chápala, co myslel tím řídit můj život.

„Chtěl jsem ti pomoc.“

„Tak to se ti moc nepovedlo,“ podívala jsem se na něm vyčítavě.

Konečně, když jsem mu začínala plně věřit, když začínalo bejt všechno v pohodě… se muselo ukázat, že je to vlastně úplně jinak.

„Pojedeme?“ Rozzářil se, aby odběhl od tématu.

„Dobře,“ odsekla jsem a šla naházet věci zpátky do tašek.

„Nezlob se…“

„Až se budu zlobit, bude to vypadat jinak,“ odpověděla jsem už trošku mírumilovně.

„Já si počkám…“ smál se.

„Jestli to půjde tímhle tempem dál, nebudeš muset čekat dlouho.“

Bylo fajn ho pozorovat, jak se snaží zase všechno urovnat. Odnosil všechny věci do auta. Neustále házel milé pohledy, ale radši nemluvil. Udělal jedině dobře. Něco ve mně mi sice nedovolilo, abych na něj byla hnusná, ale od mého výbuchu chyběl optavdu jen kousíček. V autě radši pustil nahlas hudbu a dělal, jako by se nic nedělo. Možná spíš dělal, jako bych vůbec neseděla na místě spolujezdce. Štvalo mě to. Chtěla jsem zpátky včerejší večer. Sice jsem jeho většinu vyšilovala, ale patřil nepopřitelně mezi ty nejlepší s ním. Teda… z těch co si pomatuju. Grrr…Vždycky, když jsem si na to vzpomněla mě to hrozně naštvalo. Měla jsem sto chutí ho praštit, jenže… on by se nejspíš nezmohl ani na blé Au.

Jeho převeliké snažení zakončil, když auto zastavil u restaurace…

„Doufám, že si nemyslíš, že ti to v něčem pomohlo,“ srazila jsem mu úsměv hned co sme vyšli ven.

„Mmm….ani trošku?“ zadíval se na mě smutně, když otvíral auto.

„Možná trošku,“ odsekla jsem už trošku příjemněji.

Cesta se zdála o dost delší než před ním. V autě vládlo nepříjemné ticho. Možná jsem to trochu přehnala, nemyslel to zle.

„Jak to že to všechno proběhlo tak ryche?“ Nevydržela jsem to, když jsem dojeli na příjezdovou cestu.

„Doufám, že nevím.“

„Co?“ Nechápala jsem ho.

Chvilku se odmlčel. Bylo na něm vidět, že je dost nezvózní.

„Hm…tak bohužel vím,“ prohlásil dost zklamaně, když jsem vjeli do dvora.

„O co jde?“

„Mia,“ špitl a hodil pohledem po nablýskaném červeném autě.

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ona tenkrát pomáhala tátovi, když se přeměnil. Má stejnou schopnost jako já, jenže ona jí ovládá až moc dobře.“

„Pořád nechápu, co je špatně…“

„Ty…“

„Cože?“

„Je proti tomu, abychom společně vycházeli. Tvrdí, že jste jen naše potrava. Tahá sebou vždycky ňákýho kluka, z toho pije…a když už jí nudí, zabije ho.“

„Super.“

„Hm…to teda….“

„Co budeme dělat?“

„Musíme tam jít…nejspíš na nás čeká…“ prohodil, zhluboka se nadechl a vylezl z auta.

Měla jsem sto chutí se otočit a utýct pryč, ale stejně bych neutekla. Pomalu jsem otevřela a následovala ho. Nikdy jsem ho neviděla tak roztěkaného. Prsty měl pevně sevřené v pěst.

„Snaž se jí nepustit k sobě, jasný?“ Upozornil mě a opatrně otevřel dveře.

V domě bylo zvláštní ticho. Teda až do chvíle, než za námi někdo promluvil.

„Ahoj Same,“ pozdravila tmavovlasá žena. V době přeměny mohla být jen o pár let starší jak Sam. Byla krásná, nenašla jsem na jejím vzhledu jedinou výtku. Měla hodně tmavě hnědé oči, skoro až černé. Působila příjemně, ale hned by bylo každému jasné, že něco není v pořádku.

„Ahoj,“ pozdravil a strčil mě za sebe.

„Ach bože! Řekni mi, že nejsi stejně blbej jako tvůj bratr.“ Prohlásila ďábelským hlasem.

Nic neřekl.

„Máš šílenej vkus ubožáku, máš na lepší“ prohodila unuděně.

„Nech jí na pokoji!“ Procedil mezi zuby.

„Nemám v plánu jí nic dělat, ani její krev nevoní hezky…fakt nechápu, co z toho máš.“

„To ty nikdy nepochopíš…“

„Hm, asi né. Žádna škoda…. Ale…nepovídej, že jsi se namáhal s ovládání tvojí vlastnosti… měl by jsi jí taky naučit odolávat. Nemá ani tušení, že se jí hrabu v hlavě…“

Snažila jsem se jí zabránit, ale neměla jsem nejmenší šanci. Necítila jsem pomalu nic…

„Ale, ale… docela na tobě ujíždí chlapečku.“

„Nech toho!!!“ Zařval.

„Nezmůžeš proti mně nic.“

„Řekni mi…když jste oba tak hrozně zamilovaní, měli ste spolu aspoň něco víc… Aha, neměli… „

„Říkám ti nech toho!!!“

„Ale neodporovala by, máš jí na háku,“ zašeptala.

Tohle už nevydržel… napřáhl se a vší silou do ní vrazil. Ani se nepohnula, jen se zle usmála.

„Tak to jsi neměl hochu.“

Oči se jí začali zaplňovat krví. Tiše vrčela. Udělala jen pár kroků a chytla Sama pod krkem.

„Jsem tady,“ ozvalo se najednou z druhé strany pokoje. Stál tam asi stejně starý kluk, jako já. Vzhledově moc hezký. Bylo na něm vidět, jak moc velká oběť byl. Měl jizvy všude, kam bylo vidět a nejspíš i jinde…

„V pravou chvíli Jacku,“ hovořila směrem k hochovi.

Ten k ní jako obětní beránek přišel nastavil krk a čekal, co bude dál…

Neskutečně mě bolela hlava… měla jsem znovu prázdný pocit, ten pocit, kdy jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Poslední co jsem si pamatovala byl Jackův příchod do místnosti. Pátrala jsem v hlavě, ale pořád mě nic nenapadalo. Jediná možnost byl Alex… Nebo… Mia. Nevěděla jsem jak moc velké schopnosti měla. Ale…kdyby to byla ona…měla by mi do hlavy nasadit jinou myšlenku, neměla by umět donutit zapomínat úplně. Tohle byla poslední kapka. Rychle jsem vstala z postele, ale hlava se mi zatočila tak, že jsem si zase hodně rychle sedla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem v tomhle pokoji nikdy předtím nebyla. Znovu jsem se rozhodla vstát, tentokrát ale pomaleji. Když jsem se ujistila, že to ustojím rozešla jsem se ke dveřím, ale někdo byl rychlejší. Byl to Sam a vypadal dost ztrhaně.

„Uhni,“ sykla jsem naštvaně.

„V žádnym případě, vrať se zase zpátky.“

„Vůbec… Alex si nebude mazat to co se mu chce, už mě to štve!“

„Co to plácáš?“

„Nehraj, že o ničem nevíš…“

„Spíš ty o ničem nevíš…omdlela jsi dřív, než se Mia pokusila do Jacka zakousnout…mimochodem, jen zkoušela jak zareaguješ,“ ušklíbl se.

„No bezva, vyšla jsem z toho nejhůř, jak jsem mohla…“

Jen zakroutil hlavou a pousmál se.

„Už je pryč?“ Špitla jsem a pokusila se zakrýt strach, ale moc se nezadařilo…

„M-hmmm….odjela chvilku po tom, co jsi omdlela…“

„Fajn…“

„Jsi v pohodě?“

„Jo, jasny…nic mi není,“ pousmála jsem se.

„Nevypadáš tak,“ zašeptal a přejel mi prsty po vlasech.

„Ale jsem,“ ujistila jsem ho znovu a pokusila se nekoktat.

„No dobře…“

Zadíval se na mě tak nedůvěřivě jak jen mohl. Ucítila jsem náraz do hlavy…snažila jsem se ho odepřít, ale při mém prvním pokusu mě dost nehezky probodl pohledem. Neměla jsem sílu se mu dál bránit. Tak strašně moc jsem to nenáviděla. Neměla jsem šanci před ním nic utajit. Bylo toho až moc. Nechtěla jsem aby věděl…ikdyž už nejspíš…teda určitě věděl. Tohle není fér!... Dost! Pokusila jsem se přerušit spojení , ale neměla jsem šanci. Sotva jsem stála na nohou…Nátlak se zvětšoval…musel hledat něco konkrétního.

Najednou všechno ustalo.

„Nechápu to,“ sykl.

„Co?“ Nechápala jsem-zase…

„Nic nezměnila…“

„Kdo?...“

„Mia…nechala všechno tak, jak to bylo…“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Čekal jsem, že tě poštve proti mně. Bude se snažit ti mě zprotivit nebo něco…“

„Proč by to dělala?“

„Chce mi dokázat, že to nemůže klapat…“

„Jako…mezi náma?“

„To taky…celkově…mezi náma a váma, jestli chápeš…“

„Mhm….ale…ale proč? Proč to nedokazuje i Charliemu?“

„O něho jí nejde,“ podíval se na mě, jako by čekal, že ho pochopím.

Chvilku jsem mlčela….ale pak mi to došlo.

„Chce tebe…“

„Jo…už zase.“

„Chceš říct…že ste spolu něco měli?“

„Nechci…ale je to tak… ona nás tenkrát proměnila…jako mě, Alexe a Charlieho.“

„Proč?“

„Protože Gabriel to nezvládl… skus se svýmu dítěti zakousnout do krku s tím, že ho odsoudíš k věčnýmu utrpení….krom toho, ani nevíš, jestli se ovládneš…“

„Ale vždyť to nemusel ….nemusela dělat…“

„Nechtěl nás ztratit…bál se, že by nám ublížil…“

„Ale…Nick říkal, že vás proměnil sám…“

„Nick ví prd…Gabriel se tím zrovna nechlubí, bere to jako prohru. A Nick byl do včerejška šťastnej člověk… neměl ponětí, že nějaká Mia existuje..“

„Jak dlouho si s ní byl…“

„Jako kluk… celou dobu od Alexovi přeměny až do tý mojí… ale… pak se všechno změnilo… nemohla se mnou manipulovat a já viděl co je zač…“

„Je tady často?“

„Ne…naštěstí…nebyla tu dobrých 15 let… nemusíš se bát…“

„Nebojím se jí,“ zalhala jsem.

„Dělejme chvíli, že ti věřím…. Ale víš to moc dobře…lhát se nemá….

„Půjdu se podívat na Nicka, možná radši počkej tady,“ prohlásil a namířil ke dveřím.

„Jo…dobře.“

Dveře se zaklaply a v pokoji bylo nepříjemné ticho. Teda jen do chvíle, než znovu otevřel dveře…

„Jooo…a jen tak mimochodem… Alex s Gabrielem tě přestěhovali ke mně, takže věci máš támhle,“ ukázal na větší skříň v rohu.

„Ale, ale…ale když,“ snažila jsem se vymyslet něco inteligentního, ale nenechal mě domluvit.

„Neodmlouvej…něco se ti nezdá?“

„Mno…já nevím….“

„Tak vidíš,“ podíval se tak šibalsky, jak jen uměl, „stejně… jestli ti vadí to, co Mia řekla…tak nemusí, věděl jsem to dávno, jen mi bylo blbý říkat ti to, páč je to docela nefér… a pokud se bojíš spát se mnou v jedný posteli tak prosím, země je volná…ale myslím že to vzhledem k posledním dnům nebude potřeba…ještě něco?“

„Ne,“ odsekla jsem.

„Tak vidíš,“ usmál se a zmizel.

Tak strašně mě štval… štvalo mě to, že věděl že přesně na tomhle ujíždím. Nikdy jsem neměla ráda kluky, kteří byli přehnaně hodní. Milovala jsem ten adrenalin… tu energii, která z něj vyzařovala… Sakra! Byla jsem v tom až po uši a potřebovala jsem ven… Nechci aby mu to tak snadno všechno prošlo. Fajn proč né…vyhlídnu si holku, která by odpovídala mímu vkusu…pak se jí narvu do hlavy…zjistím, co chce a je to!!! Mno proč né?

Potřebovala jsem se hodně rychle uklidnit. Vyhrabala jsem ze skříně nějaký věci na spaní, zhasnula a zaplula do koupelny… Snažila jsem se to co nejvíc urychlit, abych byla vykoupaná rychleji, než se vrátí…měla jsem v plánu sehrát, že spím…vážně jsem neměla náladu s ním něco řešit…

Zdá se, že to vyšlo. Pomalu jsem kráčela k posteli a snažila se v té tmě o nic nenakopnout.

Někdo mě najednou chytil jednou rukou kolem pasu. Pokusila jsem se otočit, ale měl moc velkou sílu. Cítila jsem, jak mi teplý dech dopadá na krk. Ani trošku se mi to nelíbilo. Znovu jsem se pokusila dostat se z jeho spárů…

„Nech toho,“ prohlásil se zlým úsměvem v hlase. Teď bylo jasný, kdo to je.

„Pusť mě Same! Tohle není vtipný, chci spát,“ rozčilovala jsem se v domnění, že je to jen hloupá hra…

„Mmmm…proč bych to dělal,“ zašeptal a druhou rukou mi odhrnul vlasy z krku.

Cítila jsem, jak se mi klepou nohy. Zkoušela jsem se mu znovu a znovu vyvléct, ale neměla jsem nejmenší šanci.“

„Ale notak, víš že to máš marný… jenom to prodlužuješ…“

„Nedělej to…prosím…“

„Nech toho…. Zbytečně vyšiluješ,“ špitl už téměř neslyšitelně.

Cítila jsem, jak se jeho rty dotkly kůže. Jak otevíral čelist, přejel mi zuby po krku. Uvnitř mě se přel strach a vzrušení. Když se zuby zastavily přejel mi mráz po zádech. Už jsem se ani nepokoušela bránit… jen tiše vrčel. Zuby začaly tlačit na krk víc a víc. Zbývala už jen chvilička, aby prokously kůži…

Najednou přestal.

„Ty si si vážně myslela že to udělám?“ Smál se šíleně.

„Co..cože?“ Koktala jsem zmateně.

Pořád se smál.

„Ty blbče!“ Nadávala jsem. Párkrát sem do něj praštila, ale bylo to k ničemu. Pořád se lámal smíchy.

„Jen jsem chtěl vědět, co to s tebou udělá,“ utlumil svůj smích a políbil mě…

Trhla jsem sebou, když mě vzbudil něčí smích. Stál před postelí, jen v černých boxerkách. Opatrně jsem si ho prohlédla pohledem a snažila se nezaseknout na žádné části jeho těla, i když asi marně.

„Copak…zlej sen?“

„Mno…ani ne,“ prohodila jsem rozespale.

„Takže by ses tomu nebránila?“ Zadíval se šibalsky.

„Sakra Same! Tohle se nedělá….“

„Ale notak…“

„Nemůžeš mi ovlivňovat sny…“

„Co?... Já se jen díval,“ smál se.

„Počkej….jako…jako fakt?“ Znepokojovalo mě, že si to vybudovalo moje podvědomí. Neříkám, že bych odporovala ale… Musel v tom mít prsty.

„Jo, jako fakt. Nenapadlo mě řídit ti sny, ale špatněj nápad to není.“

„Koukej na něj zase hodně rychle zapomenout…“

„Nebo co?“ Ušklíbl se.

„Nebo…nebo…já nevím.“

„No tak vidíš…šoupni se,“ prohodil a sedl si vedle mě.

„Nebo budeš spát na zemi,“ zabručela jsem zchodila ho z postele.

„Tak to si přehnala,“ smál se.

„Hmmm? Vážně…pokolikátý už to říkáš…a nikdy jsi nic neudělal.“¨

„Zatím…“

„Mno vždyť to říkám, jenom vyhrožuješ…“

„Nech toho…“

„Čeho?“

„Provokuješ…“

„No a? S tím něco udělej ne?“

„Vážně si koleduješ…Nechej toho ti říkám…“

„Nebo co?“

Najednou mě chytl za nohu a stáhl k sobě na zem. Oči se mu pomalu zalili krví. Možná jsem měla mít strach, ale pořád se nějak nedostavoval.

„Všechno?“ Provokovala jsem dál.

„Seš drzá, víš to? Měla by jsi mít trochu respekt.“

„Z tebe?“ Vyprskla jsem smíchy.

Tohle už nevydržel. Jednou rukou my chytl obě moje a klekl si nade mě, abych ho nemohla kopnout. Volnou rukou mi pomalu přejížděl po kraji břicha tam a zpět. Věděl, jak moc jsem lechtivá.

Snažila jsem se nenechat na sobě nic znát, ale tohle byla jedna z věcí, kterou jsem prostě nevydržela.

„Ne…ne…nech toho, tohle není fér,“ snažila jsem se mu vyvléknout. Marně.

„Není? Ale prosímtě…“

Čím víc sem se mu snažila vyvléct, tím víc jsem pociťovala bezmoc. Přesně tu bezmoc, kterou jsem tak milovala, a zároveň nenáviděla.

„Nech toho ti říkám!“

„Uvědom si laskavě, že ty teď nejsi ten, kdo může vyhrožovat,“ ušklíbl se.

„Počkej, já ti to vrátím!“ Vztekala jsem se bezmocně.

„No já čekám…nevypadá to, že by jsi se teď na něco zmohla. Nebo se snad pletu? Hmmm?“

„Přestaň…!“ Zkusila jsem to znovu.

„Ne, ne,“ prohodil v klidu a pokračoval.

„Prosííím,“ nevydržela jsem, když přejel po tom nejlechtivějším místě, po jakém mohl.

„Ale copak? Tady? Ne tak počkat… o kousek blíž tady. Jo, přesně tady,“ usmál se když sem sebou znovu škubla.

„Sakra uvědomuješ si vůbec co to se mnou dělá?“

„Naprosto,“ Usmál se a přejel po tom místě znova.

„Same prosííím.“

„Tak odvolej to předtím.“

„Nikdy!“

„No dobře, jak chceš,“ podíval se na mě a napřáhl se, aby mohl pokračovat.

„Dobře, dobře, dobře… odvolávám,“ špitla jsem poníženě.

„Ale copak? Našel jsem slabej bod?“ Pousmál se a povolil.

„Já ti to vrátím,“ Spustila jsem znova hned, co jsem se dostala kousek od něj.

„Jojo…budu čekat.

„Mno…to čekej…tohle ti jentak neprojde… “ Prohlásila jsem ještě a zachumlala se do postele.

„Nevyhrožuj pořád. Předpokládám, že se chceš dobře vyspat, tak doufej, že to taky tak bude,“ zasmál se šibalsky a zhasl lampičku.

Probudilo mě klepaní na dveře, jen jsem zabručela aby někdo vešel dál, ale neobtěžovala jsem se otevírat oči.

„Budeš už stávat?“ Prohodil někdo, podle hlasu nejspíš Alex.

„Kolik je? A…Kde je Sam?“ Postřehla jsem jeho nepřítomnost když jsem otevřela oči.

„Jedenáct… a Sam jel s Gabrielem do školy… přihlásit vás tam, ale nechtěl tě budit.“

„Aha… bezva,“ prohodila jsem ještě rozespale.

„Půjdeš na oběd? Tada spíš, v kolik půjdeš…abych to nějak vyřešil s Nickem….“

„Já nevím…je mi to jedno, ať jde až bude chtít…půjdu po něm…“
“Dobře…doběhnu pro tebe pak ok?“

„Fajn,“ přitakala jsem a praštila sebou znovu do postele..

Věděla jsem, že spát už nebudu, ale vstávat se mi ještě vážně nechtělo. Přemýšlela jsem nad nocí…Jestli se Sam o něco pokusil, ale nevzpomněla jsem si na žádný sen. Nejspíš jen strašil, jako vždycky…nebo jsem je zaspala. Ať už tak nebo tak, docela mě naštval. To mu dělalo takový problém mě ráno vzbudit? Mohl mi aspoň říct, že tu nebude. Nebo se třeba zeptat, jestli nechci jít s ním. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, nechtěla jsem tvrdnout celé dny tady, takže ta škola byla vlastně docela záchrana.

Nakonec jsem se přemohla a vylezla s vyhřátého pelechu. Pomalým krokem jsem se docourala do koupelny, provedla ranní hygienu a vyštrachala něco na sebe. Všechno mi to vyšlo naprosto přesně, zrovna když jsem přemýšlela co dál vešel do dveří Alex.

„Tak můžeš jít jestli chceš…“ Oznámil mi a zase zmizel.

Super, pomyslela jsem si. Teď přede mnou jako budou všichni utíkat? Nechtěla jsem tam sama. Docela jsem se bála, abych někde nenarazila na Nicka. Nevím proč jsem se bála. Už by měl být ok a do té doby, než se to stalo se ke mně choval hezky. Jenže…bůhví, co s ním Mia udělala. Nevěřila jsem jí ani nos mezi očima. Nechápala jsem, jak jí mohl Gabriel natolik věřit…

Cestou jsem naštěstí nikoho nepotkala. Doufala jsem, že bude Alex alespoň v jídelně, ale marně. Bylo tam nehezky prázdno. Opatrně jsem si sedla ke stolu a hospodyně mi pohotově donesla jídlo. Poděkovala jsem a pustila se do kuřecího rizota. Normálně, bych ho jedla, ale dnes jsem vážně chuť neměla. Chtěla jsem si s někým promluvit, ale nikdo tu nebyl. I hospodyně rychle odešla po tom, co mi dala talíř. Cítila jsem vinu. Do té doby, než jsem naštvala Nicka bylo všechno naprosto v pořádku. Možná proto Gabriel chtěl, abych se držela od Sama dál. Věděl, jak to dopadne…ale já musela mít svojí hlavu…opět. Možná bych jednou měla alespoň vyslechnout rady ostatních.

Rozhrnula jsem rizoto po talíři tak, aby to vypadalo, že jsem snědla alespoň něco a odešla jsem z jídelny. Pro jistotu jsem se dívala do země. Pořád ve mně bylo napětí a strach… Byla jsem docela zvědavá, jaký je. Měla bych za ním zajít…byla jsem to přece já, kdo za to může. Chvíli jsem byla fakt rozhodnutá tam jí, ale pak jsem to zavrhla. V horním patře jsem narazila na Alexe. Jen jsem ho nehezky probodla pohledem a šla dál. Ani nevím proč jsem to udělala. Byla jsem z toho všeho otrávená, chtěla jsem pryč.

„Ehm…děje se něco?“ Reagoval na můj pohled.

Docela mě to zamrzelo. On na to všem měl nejmenší vinu.

„Nene nic...promiň… nějak nemám náladu…asi se půjdu projít…“

„Nemyslím si…“

„Cože?? Jak to myslíš?“

„Sama rozhodně ne…“

„A to jako proč?“

„Protože když se nevrátíš, tak mě Sam sežere.“ Usmál se přesně tak, jako když měl Sam něco v plánu.

„A proč bych se nevracela?“
„A proč jo?“

„Já…já nevím…stejně nemám kam jít.“

„Půjdeme spolu…Hmmm? Probereme, co tě trápí…co ty na to…?“

Docela mě potěšilo, že má zájem o to, co mě žere a tak jsem nakonec souhlasila. Stejně mi asi ani nic jiného nezbývalo. Došli jsme dolu k rybníku…sedli si na dřevěný můstek, který vedl asi do třetiny a povídali si. Musím uznat, že mi to docela pomohlo…spadl ze mě všechen ten stres. I vina z toho, co se stalo Nickovi… Možná neprávem, ale nevadilo mi to…

Alex to zabalil asi po hodině, kdy prohlásil, že tom vedtu už dál nebude. Nepřišlo mi, že by bylo nějak nesnesitelně. Mikinu jsem si složila pod hlavu a natáhla se na mostě. Nedokázala jsem odhadnout jaký měsíc mohl být. Byla jsem z toho jejich zapomínání až moc zmatená, ale to bylo to poslední, co jsem teď chtěla řešit. Užívala jsem pohody a tepla. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, jak bude Sam reagovat na to, že mě tady Alex nechal samotnou. Nechtěla jsem aby si to odnesl za mě. Konec konců…mohl by už mi trošku věřit, že nevezmu čáru. Ikdyž možná…Jak by asi reagoval? Škoda, že by si to teď odnesl Alex, velká škoda… Nechtěla bych zmizet úplně…jen to prostě zkusit. Trochu to tu zpestřit. Nechápala jsem co pořád dělají, že se nenudí, ale to byla jen jedná z hodně věcí, které jsem na nich nechápala. Neležela jsem tam ani hodinu a už jsem nevěděla co dělat. Ještě chvíli jsem se přemlouvala, abych neodešla. Docela jsem chtěla, aby Sam přišel, ale nechtěla jsem to sama sobě připustit. Po pár minutách jsem slyšela přijíždět auto. První záchytný bod splněn. Teď jen, jestli ho vůbec bude zajímat, že nejsem v domě a jestli se bude obtěžovat sem chodit. Když se setmělo usoudila jsem, že asi nebude. Celkem mě zklamal. Pomalým krokem jsem došla po kamenité cestě k domu. Než jsem vešla dovnitř, pečlivě jsem si promyslela, co Samovi řeknu, ale znovu mi zkazil veškerý plány. Nikde totiž nebyl. Zastavila jsem se u Alexe, abych se ho na něj zeptala, ale možná by bylo lepší, kdybych to neudělala. Zjistila jsem totiž, že zůstal ve městě s ňákou jeho starší kamarádkou, taky upírkou.

Začínala jsem žárlit a né zrovna málo. Tak proto mě ráno nevzal sebou? Nechtěl abych mu tam překážela? Super…bůh ví co je ta jeho kamarádka zač. Možná by se dalo spekulovat o „kamarádce„. Tak dost! Tohle jsem přeháněla… Proč by si tolik vydupával mě, kdyby mu záleželo na někom jiným. Co já vím, třeba to moc zdržuju a jen s ní spí. Co by člověk od kluka jako on taky čekal…

„Nespím s ní…“ Ozval se najednou za mnou, docela nepěkným tónem hlasu.

„Co?“ Dostala jsem ze sebe v tom šoku. Bylo mi trapně a cítila jsem jak „pomalu„ rudnu. Ani jsem tím naštváním nepostřehla žádný nátlak, což mě znepokojilo ze všeho nejvíc.

„Žárlíš?“ Ušklíbl se.

„Ne,“ odsekla jsem hrdě.

„Ale notak…oba moc dobře víme, že lžeš…“

„No..tak možná trošku,“ zadívala jsem se do země a snažila se nezrudnout ještě víc.

„No vidíš že to jde,“ prohodil, poplácal mě po rameni a odešel do pokoje. Zůstala jsem tam stát jak tvrdý Y. Zhluboka jsem se nadechla a šla za ním. Věděla jsem že to bude o to horší když tam budu stát dýl. Pomalu jsem vešla do pokoje.

„Promiň,“ špitla jsem nenápadně.

„Co? Za co?“ Vykoukl jen v ručníku z koupelny.

Na chvíly jsem zaváhala, když jsem ho uviděla, ale začínala jsem se v ujíždění na něm zlepšovat.

„Nemám právo tě z něčeho podezírat i kdyby ste spolu něco měli…mě to může být jedno…“ klesla jsem.

Jen se tiše zasmál.

„Jenže já s žádnou upíří kamarádkou nebyl…byl jsem celou dobu tady. Ušili jsme to na tebe s Alexem, abych věděl jak budeš reagovat…“

„No to si děláš srandu?!? Chtěla jsem začít vyšilovat…

„Ne, vůbec né,“ prohodil a zaplul do koupelny.

Probudila jsem se uprostřed noci, aniž bych věděla, že bych vůbec šla spát. Sam vedle spokojeně oddychoval a jednou rukou mě objímal kolem pasu. Jen jsem ho probodla pohledem, ikdyž mi bylo jasný že to nevnímá, sundala jeho ruku a otočila se na druhej bok. Sotva jsem zavřela oči chytl mě znova a přitáhl mě blíž k sobě.

„Nech toho,“ Procedila jsem mezi zuby.

On ale nejevil žádnou známku toho, že by uposlechl. Jen mě víc přitiskl k sobě. Neměla jsem nervy se s ním teď přít a tak jsem se douvelebila s pokusila se usnout. Možná bych byla radši kdybych znovu usnula nevědomky. Pokaždé, když se nadechl jsem cítila jeho břišní svaly na svých zádech. Čím víc jsem přemýšlela nad tím, kdo mě teď objímá, tím víc jsem pociťovala jak mi rychleji tluče srdce, jak mi proudí horká krev v těle a jak mi sem tam přejede mráz po zádech, doprovázený tím nejlepším pocitem uvnitř. Přesně tím pocitem jako když stojíte v zimě venku jen v plavkách a dáte si panáka vodky. Přesně ten kdy se ve vás mísí teplo a zima. Přesně ten, který zmizí rychleji, než si ho pořádně stihnete vychutnat. Znovu jsem se pokusila vymanit z jeho spárů, ale nepovolil ani trošku. Budík ukazoval 4:36, když jsem se na něj dívala naposled.

Ráno mě probudili sluneční paprsky, které pronikali mezi žaluziemi. Mžouravě sem se rozhlédla kolem sebe, ale Sama jsem nenašla a tak jsem si jen přehodila jeho polštář přes hlavu a pokračovala ve spánku. Už jsem skoro znovu spala, když nejspíš úmyslně zapnul rádio a naladil tu nejotravnější stanici jakou mohl.

„Děláš si srandu? Koukej to vypnout!“ Zanadávala jsem.

„Ne,“ odsekl nejdrzeji jak mohl.

„Prosím…“ Zaskučela jsem a přitiskla si polštář víc hlavě v domnění, že to pomůže. Nepomohlo… Netrvalo dlouho a sebral mi ho.

„Same prosím!“ Zamumlala jsem protivně.

„Nech toho,“ prohlásil vesele a hodil po mě šibalským pohledem.

Pffff, to sotva,“ prohodila jsem a přehodila si místo polštáře přes hlavu peřinu. Už jsem ani nedoufala, že by mi jí nechal a jen jsem čekala na okamžik, kdy ze mě strhne i jí. Ale nic. Nějakou dobu jsem váhala jestli se neurazil, protože neudělal vůbec nic. Třeba se slitoval…

Neslitoval! Ztratila jsem naději když mi přejel prstem po chodidle a já sebou leknutím škubla. Jen se tiše zasmál.

„Notak vstávej,“ žadonil.

„Mmmm…ne…“

„Fajn jak chceš,“ chytl mi pevně nohu, kterou jsem nestihla pokrčit pod peřinu a začal mě na ní lechtat. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale na to byl až moc dobře připravený.

„Né…prosím,“

„Nepros a vstávej…“

„Proč?“

„Mno…vzhledem k tomu, že zítra začíná škola a my nemáme žádný věci, by jsme měli pro nějaký dojet. Včera jsem dostal nějakej seznam učebnic…“
„Cože?“ Zařvala jsem a vyhrabala se z pod peřiny.

„Cože co?“

„Mno třeba to, že já nevím… neměla jsem ponětí, jaký je datum!“

„A?“

„Tak mohl jsi mi třeba říct že je to už zítra.“

„Vždyť ti to říkám,“ zasmál se, „tak hned tak nevyšiluj,“ prohodil a podíval se na mě tak, že jsem nedokázala odolat. Ale já se snažila!

„Nevyšiluju,“ odsekla jsem a snažila se na sobě nedat znát, jak moc mě má v šachu.

„Dobře no… tak se oblíkni, já se půjdu najíst. Skus sebou hejbnout, potřebovali by sme odjet tak…,“ podíval se na hodinky,“ asi za půl hodiny.“

„Ale, ale já mám hlad,“ zaskučela jsem.

„Neměla si tak dlouho spát,“ probodl mě pohledem.

„Ale když…“
“Já ti něco vezmu sebou,“ skočil mi do řeči, „tak sebou fakt hoď prosím, nebo nám všude zavřou.“

„Pokusím se,“ prohodila jsem a usmála se na něj.

Jen se ušklíbl a zmizel. Připadala jsem si jak přejetá traktorem. Vůbec jsem neměla náladu na courání po obchodech a kupovat něco do školy. Pfff. Do školy. Udělalo se mi špatně jen z tý představy tam zase chodit. Nevím proč jsem na to přistupovala. Vlastně vím. Zcvokla bych se tu bejt pořád jen s ním! Jenže… to bylo jen to, co jsem si namlouvala. Ve skutečnosti jsem byla sama v jeho přítomnosti ráda.

V koupelně jsem se pokusila udělat ze sebe zase nějak vypadajícího člověka…musím uznat, že na to, jak špatně to vypadalo se mi to i povedlo. A když se na to člověk nezaměřil nebyly vidět ani kruhy pod očima. Nějakou dobu jsem se přehrabovala ve skříni a dumala, co na sebe. Přecejen už to byla nějaká doba, co jsem někde byla. Byla jsem vážně bezmocná. Potřebovala jsem radu. Minisukně a …to bílý tílko, prolítlo mi najednou hlavou. Neměla jsem čas přemýšlet nad něčím jiným a tak jsem chmátla pro tohle.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám pár minut času a tak jsem se rozhodla jít za Samem dolů. On byl ale všude dřív, takže jsme se srazili už na schodech.

„Jo, přesně tohle tílko jsem měl namysli,“ Prohodil se šibalským výrazem a očima mě pobídl abych šla za ním…

Na chvíli jsem ještě zaváhala, jestli se nemám vrátit a z trucu si vzít něco jinýho. Podíval se na mě ale tak, že jsem to zase hodně zavrhla.

„Tohle nebudeš dělat,“ rejpla jsem do něj když startoval.

„Nevím o čem mluvíš,“ zasmál se zvrhle a vrátil mi šťouchanec těsně pod žebro.

Tak strašně jsem o tom s ním chtěla mluvit, tak hrozně mi to vadilo. Ale stačil jediný jeho pohled a nedostala jsem ze sebe nic z toho. Prostě to nešlo, nedalo se odolat těm kaštanovým očím.

„Máš ten seznam?“ Prohodila jsem když jsem se dostali dál od domu.

„Jo…počkej,“ sáhl do kapsy a podal mi zmačkaný kus papíru.

Očima jsem projížděla seznam, ale zase jsem mu ho vrátila aniž bych se dostala do půlky. Narazila jsem na matiku, ekonomiku a dějepis-tudíž na nejotravnější předměty co můžou být a bála jsem se pokračovat dál.

„Co je to vůbec za školu?“

„Gympl,“ oznámil mi a zahnul k většímu obchodnímu domu.

„Zbláznil ses? Neudělám ani přímačky!“

„Klid, vezmou nás oba bez nich,“ prohodil šibalským tónem a já věděla, že se nemusím ptát na to, jak to dokázal.

„Jakto že ti to najednou tak jde?“ Nestačila jsem se divit.

„Stačí přijít jak na to, pak to jde samo,“ uculil se.

„No super,“ zabručela jsem.

„Pro tebe to ale pořád nic neznamená…můžeš to zastavit když budeš chtít to přece víš,“ vysvětloval když jsme mířili k točicím dveřím.

„Hmmm… ani už necítím když se o něco pokoušíš takže…“

„Protože se nesoustředíš a jestli tě to potěší… Vynasnažil jsem se dneska ráno jak jen jsem mohl abys nic nepoznala. Nebudu toho u tebe využívat…Slibuju,“ Pronesl tak přesvědčivě, až jsem byla ochotná tomu uvěřit.

„Krom toho,“ pokračoval, „dá se toho i slušně využít…“ Jen jsem se na něj nechápavě podívala a zahnula za ním do Domu knih.

„Nebo ty se snad hodláš učit?“ Ušklíbl se a instinktivně chmátl pro učebnice, jako by věděl kde přesně jsou. Né jakoby…on věděl. Přece se nebude tak namáhat a nebude se ptát, kde je najde, když zjistí odpověď sám.

„Ale… nebude jim to divný?“

„Nemyslím si…,“ chmátl pro poslední učebnici a zamířil k pokladně.

Pokladní se na něj divně zadívala když vytáhl přesnou částku ještě něž jí vyslovila ale jemu to očividně nevadilo.

„Jinak…abysme zítra neříkali každej něco jinýho. Vaši jsou na rok v Anglii a ty jsi nechtěla jet s nima a protože ti bude za pár měsíců osmnáct dovolili ti zůstat u nás. Můj táta je kolega z práce tvojí mámy takže mu plně důvěřuje.“

„Nechtěli mluvit s našima?“

„Chtěli a taky mluvili…teda myslí si to. Máš hlad?“ Zeptal se nejspíš jen proto, aby zamluvil předchozí větu.

„Trošku,“ špitla jsem.

„Fajn, dojdu pro něco, zkus zatím najít volnej stůl…“

Nevím který z nás na tom byl hůř. Nemohli udělat zvlášť stoly pro všechny fastfoody, které tam na sebe byli nalepené. Né…tam prostě dali jen jedny pro všechny a nahňahňali je tak blízko k sobě jak jen to šlo. Procházela jsem tam a zpátky už pomalu bezmocná, protože nikde nebylo místo. Naštěstí jsem si všimla jak skupinka kluků opouští stůl pár metrů ode mě a rychle jsem ho zabrala. Sotva jsem dosela dorazil Sam se dvěma talíři těstovinového salátu.

„To že na něj mám chuť já neznamená, že ho musíš mít taky,“ Podotkla jsem než jsem se pustila do jídla.

„Vadí?“

„Né…já jen…to je jedno…“

Nemohla jsem si nevšimnout jak na něj zírají dvě holky od protější stolu. Obě peroxidní blondýnky a bylo vidět že se ta jedna snaží vyrovnat té o něco dokonalejší. I když tady se o dokonalosti mluvit nemohlo. Neříkám ať se nelíčí ale tohle? To už bylo fakt uhozený…

„Nevšímej si jich,“ zašeptal a dal mi ruku kolem ramen.

Chtěla jsem mu ji sundat, ale pak mi došlo proč to dělá. Ta „lepší„ mě zlostně probodla pohledem, zvedla tác a oznámila druhé, že odchází. Ta jí instinktivně následovala. Naschvál prošla kolem nás a prohodila: „Tak ty bys měl na lepší!“

Sam se jen typicky ušklíbl, chvilku zapřemýšlel a pak se ozvala rána. Ani jsem se neotáčela a věděla jsem, že zakopla o malý schod, který dělil stoly a zbytek nákupního domu.

„Tohle bys neměl,“ zašeptala jsem.

„Já vím,“ protočil panenky a dál se smál. Pak vstal, pobídl mě abych ho následovala. Menším obloukem obešel hysterickou bloncku, která nadávala kde se tam ten debilní schod vzal a proč tam vůbec je. A když už jsem si myslela že je konec se otočil.

„Jako třeba na tebe?“ Usmál se a chytl mě za ruku.

Cítila jsem jak mi cukají koutky ale udržela jsem svůj výbuch smíchu alespoň na parkoviště…

„Hej ty!“ Zařval za náma někdo. Oba jsme až moc dobře věděli kdo.

„Hmmm?“ Otočil se a zabručel nepříjemně.

„Omluvíš se jí!!!“ Pištěla horší verze „dokonalosti“.

„Myslíš?“ Prohodil a otočil se že odejde.

„Nebudeš jí ponižovat!!! Co si o sobě sakra myslíš?“ Ječela ještě víc a když nezabíralo ani to chytla ho za košili a otočila ho k sobě.

„Pusť,“ sykl skoro nepříčetně.

„Až se omluvíš Daniel.“

„Mmmm…ne,“ vytrhl se jí.

„Může ti dát víc jak tohle nic!“

„Co prosím?“ Zrudl. Začínala jsem se bát co přijde dál. Věděla jsem že nemá cenu se do toho motat. Jen jsem přemýšlela nad způsobem, jak ho nejlíp uklidnit.

„Vůbec jí neznáš… měl si jí dát aspoň šanci…“

„Já mám to co chci,“ usmál se a objal mě kolem pasu.

„Co na ní proboha vidíš?!? Vždyť je plochá jak letiště!!! Jen se na ní podívej…“

Tohle už nevydržel… Věděla jsem že překročila jeho meze. Ať už bych se mu líbila sebemíň, byla jsem to já koho si vydupal a koho chtěl.

„Neznám hmmm? Myslím, že toho vím víc jak ty…“ Ušklíbl se.

„Co tím myslíš?“

„No…já nevím co třeba Ben…Jmenuje se tak tvůj přítel ne?“

„Same nech toho,“ nedalo mi to. Musela jsem se do toho vložil. On mě ale umlčel vražedným pohledem a já se nezmohla na další protesty.

„Na co narážíš?“ Nechápala…

„Podvádí tě s ní…“

„Nesmysl… co to na mě zkoušíš?!? Vždyť … né to je blbost. Nemá cenu s tebou ztrácet čas!!! Zařvala a odpochodovala zpět ke dveřím.

Sam jen protočil panenky a zalezl do auta.

„Proč to děláš sakra…nemohl si jí jen prostě donutit odejít?“ Nechápala jsem ho.

„To by nebyla taková sranda,“ pousmál se, ale když zjistil že se nesměju nahodil vážnější výraz, „krom toho už bylo na čase aby na to přišla…“

„Počkej… On jí s ní fakt podvádí?“

„Mhm…myslíš že bych to řekl jen tak, když můžu vědět pravdu?“

„Tohle je na hlavu…měl by jsi toho nechat…“

„Proč? Ona je fajn holka… jenom se moc snaží vyrovnat tý druhý… třeba jí jednou dojde, jaká mrcha to je…“

„Nejde jen o ní!“

„Kelly nech toho,“ usadil mě pohledem.

„Měla bych?“

„Jo,“ Odsekl nepříjemně.

„Nebuď netykavka,“ musela jsem si rejpnout.

„Já?“ Já nevím kdo tu vyšiluje…opět,“

„Já nevyšiluju,“ urazila jsem se.

„Né. Ty se mnou vlastně mluvíš úplně normálně,“ usmál se.

„Přesně tak…až budu vyšilovat, poznáš to,“ prohodila jsem a byla ráda, že mě nechal prosadit můj názor, ikdyž šlo o blbost. Mohl mě donutit toho nechat, aniž bych ti to uvědomila. Obdivovala jsem to, já bych se totiž asi zabila, kdybych se musela poslouchat pomalu 24 hodin denně.

„Fajn, já si na to počkám…ale musíš uznat že byl dnešek fajn nebo ne?“ Podíval se na mě s nadějí v očích.

„Jo, to byl,“ usmála jsem se. Nevěděla jsem ale, jestli to dělám proto, že jsem mu nedokázala odolat nebo proto, že jsem si to opravdu užila. Na druhou stranu…mohlo to dopadnout hůř…

„Né…ještě né…prosím,“ skuhrala jsem když mě vzbudila hlasitá muzika.

„Přijedeme pozdě…vstávej,“ vybídl mě a roztáhl závěsy“

„Noták…nemusíme tam přece jezdit…“

„Ale musíme, jdu se najíst…jestli do půl hodiny nedorazíš jedeš hladová,“ probodl mě pohledem a zmizel z pokoje.¨

Ještě nějakou dobu mi trvalo než jsem se vyhrabala z postele. Řekněme že docela dlouho, takže jsem sebou při ranní hygieně a výběru oblečení musela docela hodit. Vzala jsem si nakonec to samé, co včera do obchodu, ale vyštrachala jsem ještě bílou mikču ze skříně pro případ, že by venku bylo chladněji.

Tak moc jsem si přála abychom na sebe narazili cestou. Pořád jsem se bála, že někde potkám Nicka. Nebála jsem se toho, že by mi něco udělal ale…

Rychle jsem seběhla schody a s pohledem zabodlým do země zamířila přímo do jídelny. Sam už byl očividně nasnídaný a jen čekal, až uběhne ta půlhodina, aby mohl prohlásit, jak věděl že nepřijdu.

„Jsem tu,“ prohlásila jsem hned co jsem otevřela dveře.

„Máš na to pět minut,“ prohodil, když zvedl pohled od hodinek.

„Co?“

„No dobře…možná deset,“ usmál se.

„Vezmu si to sebou,“ popadla jsem rohlík a namířila ven.

„No jak chceš, já bych počkal.“

„Jo, to vidím…“

„Jenom tam chci být včas…na tom snad není nic špatnýho ne?“ Ušklíbl se

„Chceš snad vést poslušný studentský život?“

„Možná… alespoň první den by to bylo fajn…“

„Nevydržíš to ani hodinu,“ hodila jsem po něm provokatérským pohledem a zaplula do auta.

„Vsadíš se?“ Pousmál se a nastartoval.

„Fajn o co?“

„Já umím bejt slušnej Kelly…“

„Jasně,“ vybuchla jsem smíchy, “a taky hodnej, nevinnej a tak?“

„Si piš,“ usmál se šibalsky.

„Uvidíš sama…“

„To snad radši ani né,“ ušklíbla jsem se a pustila rádio.

Netrvalo dlouho a zastavil.

„Už jsme tu?“

„Skoro, odsud musíme pěšky.“

„Cože? Proč?“

„Ve svých „18“ bych úplně měl peníze na takovýhle auto…“

„No tak máš zazobanýho tatíka, co je na tom zvláštního?“

„Je to na druhý straně ulice, to dojdeš.“

„Takový pěkný auto a ty budeš dělat že jezdíš autobusem…“

„Vlakem…“

„Proč vlakem proboha?!?“

„Autobusy k nám nejezdí…“

„Puntičkáři…“

„Kelly poslouchej…tohle není sranda… nevzdoruj mi tam uvnitř jasný? Musíme říkat to samí…“

„Promiň…já vím…“

Ta jeho druhá strana ulice, byla sakra dlouhá druhá strana. Jako by to auto nemohl zaparkovat jen za rohem. I tím vlakem by jsme to měly blíž.

„To sice je, ale od nás je nádraží docela daleko,“ prohodil a usmál se.

„Tak by sme na to nádraží dojeli autem no,“ odsekla jsem a nevěděla jestli se sním mám přít o to, aby se mi nehrabal v hlavě, když to není potřeba. Je pravda, že jsem se nesnažila mu v tom zabránit. Čím častěji to zkoušel tím větší kontrolu jsem na tím měla. Jenže… čím víc to zkoušel, tím líp mu to šlo. Tím větší a důležitější věci dokázal zjistit…

„Jsme tu,“ prohodil a vydal se po schodech do budovy.

Jediné, co jsem z dlouhého názvu stihla byla EU.

„Hej!“ Zastavila jsem ho.

„Hm?“

„Neříkals, že je to gympl?“

„Jo říkal…ale chtěla jsi jít na práva ne? Tady můžeš začít…“

„Děkuju,“ špitla jsem. Nevím proč mě to potěšilo. Snažil se mi zařídit co nejvíc normální život. Snažil se dělat věci, jaké bych dělala, kdybych nebyla s nima…

Zhluboka jsem se nadechla a následovala ho po schodech do velké modré budovy. Vnitřek školy byl docela moderní. Vedle vchodu byl koberec s vyšitými hvězdičkami Evropské unie, na kterém se v každém rohu nacházela cedulka nevstupujte prosím na koberec. Docela mě to pobavilo. Proč tam tedy byl, když se přes něj nesmí chodit? Uprostřed bylo atrium s pěti počítači, které i dnes, první školní den hned obsadili „závislí“ studenti. Chodba v prvním patře vedla kolem atria, zmatení prváci jen pobíhali dokola a hledali svou třídu. Až když dorazili zpět na místo si většinou povšimli vyvěšeného listu se seznamem tříd. Vzhledem k jejich číslováni ale očividně nebyli o nic chytřejší. Sam tuhle „paniku“ ale v plánu neměl. Párkrát přejel pohledem chodbou tam a zpět a jakmile narazil na prvního učitele vydal se jeho směrem. Chvilku mi trvalo, než jsem dokopala své vnitřní já ho následovat. Snažila jsem se mu rychlím krokem vyrovnat, ale i tak byl pěkný kus přede mnou. Naštěstí se zastavil přesně ve chvíli, kdy jsem ho ztrácela z dohledu.

„Dobrý den,“ pozdravil sympaticky vypadající, modrookou blondýnu. Měla na sobě černé společenské kalhoty a oranžové triko s docela odvážným výstřihem. Nebudila ale neslušný dojem, ba naopak.

„Dobrý, dobrý. Číslo Vaší třídy by mělo být táhle na tom papíře, víc Vám bohužel neporadím mladý muži.“

„My nastupujeme do druháku,“ nakousl, zamyslel se a jen čekal až obdrží potřebné informace.

„Ano, jistě,“ usmála se,“ Vaše třída by měla být tady v této budově. Ve druhém patře hned naproti schodům.“

„Děkujeme moc,“ pousmál se a šel dál. Mohli jsme se sice vrátil a bylo by to i o dost blíž, ale kdo by se chtěl rvát houfem lidí, kteří se hromadí u jednoho kusu papíru. Zadní část chodby byla o dost klidnější jak ta u vchodu. Nebyli tady skoro žádné třídy, jen vchod do tělocvičny, ředitelna a pár kabinetů. Pomalu jsme se zase dostávali mezi zmatené studenty. Naštěstí schody už byli o něco prázdnější, než když jsme do budovy vešli, takže jsme do nikoho nemuseli vrážet,abychom se na ně vůbec dostali. Pomalu jsme vylezli do prvního patra, kde už vládl poměrně klid a studenti jen chodili od dveří ke dveřím a hledali správná čísla. Přešli jsme přes celou chodbu na schody do druhého patra a já začala zpomalovat. Sam si toho ale vůbec nevšiml. Pobrukoval si a bral schody po dvou. Když vylezl až nahoru podíval se na mě zvláštním pohledem.

„Co je?“ Zeptala jsem se zadýchaně.

„Bude to v klidu neboj.“

„V klidu? 90% na týhle škole jsou holky, jestli sis nevšiml.“

„Snad líp pro tebe ne?“ Pousmál se šibalsky.

„Spíš pro tebe,“ odsekla jsem, když jsem zdolala poslední schod.

„Ale notak,“ ušklíbl se a objal mě kolem ramen.

„To tam jako musíme vlíst samy?“ Zeptala jsem se vyděšeně, až se mi z toho udělalo špatně. Nepatřila jsem zrovna mezi typ lidí, co suveréně nakráčí do plné třídy neznámých lidí a prohlásí: „Tak já jsem vaše nová spolužačka,“ nebo prostě něco podobnýho. V tu chvíli se ale celou školou rozeřval zvonek.

„Neboj, počkáme tady na třídní…taky nejsem takovej suverén.“

„Děkuju,“ špitla jsem a ještě víc se k němu přitiskla…

„Pan Johanson a slečna Fleawerová,“ ozval se nejistý ženský hlas za našimi zády.

„Ano, to jsme my,“ usmál se a natáhl k ní ruku, „Sam,“ dodal a hodil po mě pohledem.

„Kelly,“ vypadlo ze mě, aniž bych to stihla postřehnout, stejně jako podání ruky.

„Těší mě, tak pojďte, představím Vás třídě,“ pousmála se a otevřela dveře do třídy.

Pořád jsme stáli na tom stejném místě. Nebýt toho, že se Sam vydal kupředu a zničil mi tak můj opěrný bod nehla bych se asi vůbec. Stále jsem čekala, až ve třídě nastane klid, ale ten nepřicházel a nepřicházel.

„No tak, uklidněte se,“ snažila se je umírnit poměrně klidným, vyrovnaným hlasem.

„Ale paní učitelko…jakpak ste se měla…povídejte, přehánějte,“ pokoušela jedna z žaček hlasem, který se nedal přeslechnout ani přes všechen ten řev.

„Dobře,“ odsekla a usmála se, jakoby na její narážky byla už dávno zvyklá, „sedněte si… chci Vám představit nové žáky…“

Ve třídě to začlo hučet, ale všechno ustalo když Sam, se mnou v závěsu strčil hlavu do třídy.

„Tohle je Samuel Johanson a Kelly Fleawerová,“ pousmála se a vybídla nás abychom přistoupili blíž. Zoufale jsem tikala pohledem po třídě a hledala co nejvíc kluků, ale s mojí smůlou sem narazila jen na tři.

Buď v klidu… je to dobrý…nenervuj se… znělo mi pořád v hlavě a já věděla, že to není moje práce. Normálně bych vzdorovala snažila se ho dostat pryč od mých myšlenek, ale momentálně mě to docela uklidňovalo. Nestáli jsme tam ani minutu, i přes to si ale nešlo nevšimnout, jak většina holek doslova visí Samovi na rtech a ten zbytek si jen něco šuškal bez toho, aby z něj spustil oči. Cítila jsem, jak začínám rudnout a tak se mi docela ulevilo, když nám vyučující našla místo. Sice v první řadě, hned vedle katedry, ale hlavní bylo že jsem se s ním nemusela rozdělit.

Zaplula jsem oknu, tudíž na místo, kde jsem byla co nejvíc schovaná před zbytkem třídy. Byla to jedna z mála chvílí, kdy jsem byla opravdu ráda, že je Sam vedle mě. Věděla jsem, že kdyby tam nebyl tak uteču…a už se tam nikdy nevrátím. Nikdy bych se nevrátila mezi ty přefintěný dilči. Nechtěla jsem je všechny házet do jednoho pytle, ale od prvního pohledu mezi ně patřilo minimálně 70% holek.

Byla bych ráda, kdyby se mi klepali jen konečky prstů, ale to co provádělo moje tělo se tak nazvat nedalo. Málem jsem vyjekla když se mě dotkl.

„Klid, je to v pohodě,“ zašeptal a podíval se na mě tím nejdokonalejším pohledem, jakým v tu chvíli mohl. Dlouze jsem se mu zadívala do temně hnědých očí, zhluboka se nadechla a uklidnila se.

„Jaký to je?“ Zašeptala jsem.

„Co myslíš?“

„Vědět, že po to tobě všechny do posledního puntíku jedou…“ špitla jsem. Ale né proto, že bych snad žárlila, nebo tak něco, ale proto, že mě jeho hlas uklidňoval tak, jak ani nejde popsat.

„Nudný… proto jsem rád že jsi tu ty,“ ty která ví, jekej jsem a bere mě takovýho…a né jen proto, jak vypadám. Projelo mi hlavou. Nejdřív jsem nechápala, proč to nedořekl, ale pak mi došlo, že tady si budeme muset o hodně víc dávat pozor na to, co řekneme.

„Ale paní učitelko, Vy jste mi pořád neřekla, jak jste se měla. Tohle všechno už jsme slyšeli minulej rok. Stejně Vás nikdo neposlouchá, rovnou můžeme jít domů,“ skočil nám do toho hlasitý dívčí hlas, a vzhledem k tomu, že žačka které patřil seděla hned za náma tak i s plnou hlasitostí.

„Sáro nechte toho,“ napomenula ji, ani zdaleka né tak klidně jako poprvé, „a už jsem Vám říkala že dobře. Krom toho, pustit Vás nemohu.“

„Bože proč!! Proč tady máme trčet zavřený úplně zbytečně!“

Vyučující jen protočila panenky a vrátila se ke čtení školního řádu, který byl obohacen o další informace ohledně kouření, opouštění školy o malých přestávkách, což se pochopitelně týkalo zejména kuřáků…

Třídou se rozezvučel zvonek a žáci se automaticky zvedali ze svých míst s úmyslem opustit prostory školy alespoň pro dnešek. Snad bych se i hádala, že nikdo nebyl šťastnější že může jít než já. Chtěla jsem to mít už všechno za sebou, všechno včetně seznamování…čekala jsem, jak se všechny holky sesypou kolem naší lavice…dobře kolem Sama a začnou… Nic z toho se ani nestalo.

„Hej,“ šťouchla jsem do něj.

„Chtěla jsi to…“

„Ale…ale…nene,“ zalhala jsem v hlouby duše sama sobě. Nechtěla jsem aby mě měl za takle moc slabou a bojácnou vůči ostatním.

Jen se ušklíbl, „Stejně by se všichni přetvařovali.“

„Třeba ne,“ špitla jsem, ale zároveň radovala, že to udělal tak jak jsem chtěla.

„Věř mi, že jo,“ zamrkal a objal mě kolem ramen.

Na setinu sekundy jsem zazmatkovala. Chtěla jsem se mu vyvlíknout, nenechat mu ho tak lehlo projít. Opět mě měl tam, kde potřeboval. Na mém slabém bodě, kde jsem se bála toho, že by někdo z těch všech lidí se mnou chtěl náhodou mluvit. Nebo nemluvit, ignorovat mě a všímat si jen jeho. Ale tentokrát jsem byla ráda, že všichni věděli že patříme k sobě. Byť už jen jako dva kamarádi, co prostě čistou náhodou bydlí u sebe.

„Tak…co budeme dělat teď,“ prohlásil, když sme scházeli z posledního schodu, přesně ve chvíli, kdy okolo stálo nejvíc holek.

„No? Nebo chceš jet domů?“ vypadlo z něj venku, čímž mě ujistil, že se mě neptal jen proto, aby na sebe strhnul veškerou pozornost.

„Nechci,“ zadívala jsem se do země. Někde uvnitř jsem se pořád klepala a chtěla pryč. Pryč od všech těch lidí. Nechápala jsem co se to děje. Nikdy mi jejich přítomnost tolik nevadila. Možná protože jsem vedle sebe nikdy neměla nikoho, kdo by během pár minut dokázal s jistotou vědět, co jsou zač. Jak jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že tohle břemeno bych neunesla ani náhodou. Byla jsem dost naivní v tom, jak jsou všichni relativně hodní a jak to nemyslí špatně… Na druhou stranu… zase nemohl od nikoho čekat víc…

„Nemusíš to vědět o všech…“ prohodil a šel dál jakoby nic.

„Hej! Jakto?“ Praštila jsem ho „uraženě“.

„Co jakto… nemůžeš se tak zamýšlet…pak nad sebou ztrácíš kontrolu,“ ušklíbl se. Když se ujistil že kolem nikdo není z naší nové dokonalé třídy vytáhl klíče z kapsy a odemkl auto.

„Není fér“ ušklíbla jsem se a zaplula do auta.

„Ale prosímtě…tak co podnikneme?“

„Nevím…překvap mě,“ vypadlo ze mě ani né tak proto, že bych chtěla vědět jak moc originální a nápaditý je, ale asi spíš proto, že se mi nechtělo nic vymýšlet. Moc dobře jsem si dala pozor na jeho nátlak, protože kdyby s tím začal zrovna ve chvíli, kdy jsem sama sobě přiznala, že mě vůbec nezajímá co bude, ale spíš to, že něco bude by bylo vcelku trapný. Nakonec mě ale docela zklamalo, že se o nic nepokusil, když jsem na to byla tak skvěle připravená.

„Tak ale zavři oči, když už chceš překvapit.“

„Ne..“ Zaprotestovala jsem hned, protože jsem věděla, že bych to stejně celou cestu nevydržela. V prvním případě zvědavostí, v druhém strachem kam mě „odtáhne“.

„Srabe,“ sykl a přidal na plynu.

„Pche…“

„Bojíš se…opět…“ Usmál se.

„Ne…vůbec to není ve strachu… vydíráš mě chlapče!“

„No a?“ Byla sranda ho pozorovat na pokraji „nervového zhroucení“. Věděla jsem že by stačilo si už jen párkrát rýpnout a nevydržel by to. Nenáviděl, když se s ním někdo hádal. Když někdo odolával.

„Notak…prosím,“ zaskučel a v hlase bylo znát, že už naposled. Že dál už přemlouvat nebude.

„Ne,“ odsekla jsem a otočila jsem od něj hlavu.

„Fajn, řekla sis o to…“

Cuklo mu v koutku a hned u prvního sjezdu na polní cestu zastavil.

„Co blbneš?“ Vykoktala jsem ze sebe. Nic neřekl. Vypl motor a vystoupil z auta. Jen ho rychle obešel, otevřel dvířka na mojí straně a vší silou mě z něj vytáhl. Stalo se to všechno tak rychle, že jsem ze sebe nestihla dostat jediný slovo.

„Nechtěj po mě, abych tě k tomu donutil…“ vyrazil ze sebe. V hlavě mi začlo šrotovat, že bych z něm možný měla mít strach…že bych mu měla ustoupit…To všechno jsem ale zavrhla, když to nevydržel a začly mu jemně pocukávat koutky.

„To by jsi neudělal,“ vyškubla jsem se mu.

„Když myslíš,“ zašeptal a strh mě zpět k sobě. Pevně mě stiskl jednou rukou a tou druhou si sundaval pásek.

„Same?„ Znejistěla jsem,“co…co to děláš?!?“

„Pšššt… nevyváděj…někdo nás uslyší,“ smál se se zvrhlým nádechem v hlase. Přechytl si mě druhou rukou, srazil mi ruce k sobě a omotal pásek kolem zápěstí.

„Pusť,“ procedila jsem mezi zuby a snažila se, aby to znělo dost naštvaně a vůbec ne vyděšeně.

„Pozdě holčičko,“ špitl, přejel mi prstem po krku, zasmál se, když sem sebou hystericky škubla a přehodil si mě přes rameno. Už se mi skoro podařilo mi vyklouznout, když otevíral kufr, ale měl moc velkou sílu.

„Nechtěl jsem po tobě tak moc, to ty jsi chtěla překvapení,“ položil mě opatrně do kufru.

„Ne…to nemůžeš…to neuděláš…“ Začala jsem ječet. Nejak jsem se ztrácela v tom, jestli si děla srandu nebo ne. Očividně ne, potvrdilo se mi, když kufr zabouchl. Naštěstí zůstalo nad vrchním příklopem trochu místa, takže tam pronikala i trochu světla.

„Tak co…těšíš se…,“ prohodil vepředu, nastartoval a dal rádio tak nahlas, aby neslyšel moje vztekání…

Konečně zastavil a vypnul motor. Neobtěžoval se ale ztlumit, nebo vypnout hudbu. Přes ten všechen řev jsem ani neslyšela, jestli vystoupil z auta nebo ne. Začínala jsem panikařit. Né že bych do té doby nepanikařila, ale teď to dovršilo nejvyššího bodu. Nechtěla jsem aby otevřel. Chtěla jsem jet zpátky do domu, utýct do pokoje a pár dní ho nevidět. Neskutečně moc mě naštval, ale bála jsem na na něj jakkoli promluvit. Přesně v tu chvíli, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli mám mít větší strach, být naštvaná, nemluvit s ním nebo tak něco, jsem ucítila nátlak. Odtrhla jsem mu přístup a až moc mě překvapilo, jak lehko to šlo. Ale on to nevzdal. Zkusil to znovu a silněji. Tak tak jsem ho udržela od toho, co se mi honí v hlavě. Nepovolil. Bolestí jsem se chytla za hlavu a tak tak sem se držela, abych nevyjekla, když to zkusil znovu. Bolest ani trošku neustupovala. Ba naopak. Čím víc jsem povolovala, tím byla horší. Tím víc se to snažil urychlit. Vzdala jsem to. Schoulila jsem se do kouta kufru, sepjala si nohy a čekala, co bude dál. Dveře cvakly a pronikl pod nimi malinký proužek světla. I muzika ztichla. Slyšela jsem, jak se zabouchly jeho dveře a kroky, které míří někam pryč…vzdalovali se. Ještě chvilku jsem se klepala v koutě, ale pak jsem zvědavostí nevydržela a otevřela dveře kufru. Venku se setmělo, netušila jsem jak dlouho jsem tam mohla trčet. Přemlouvala jsem svoje chytřejší já, aby sebralo všechnu odvahy a vylezlo ven. Vzepřelo se tomuhle jeho chování. Jenže tenhle boj sama se sebou jsem měla nejspíš předem prohraný. Ne…musela jsem vystoupit. Nechtěla jsem, aby mě tam zase zavřel a někam odvezl. Chtěla jsem aby se omluvil, aby uznal že udělal chybu a bylo by mi možná líp. To ale neudělá. Proč by taky. Pomalu jsem vylezla z kufru, protáhla se a rozhlídla kolem, jestli na něj někde nenarazím. Nečekala jsem ale, že tam někde bude. Opět jsem se mýlila. Neutekl, jak bych čekala. Seděl pár metrů od auta a koukal někam od neznáma. Pomalými kroky jsem přišla až k němu, ale asi dva metry od něj jsem se zarazila. Těsně před ním byl sráz dolů a přesně pod ním malé rozsvícené městečko. Koukal upjatě na jedno místo a ani se nehl.

„Už chápeš, proč jsem to udělal?“ Zašeptal, tak nevyrovnaným hlasem, jaký jsem od něj nikdy neslyšela. Pořád koukal na stejné místo.

„Ne,“ odsekla jsem trošku uraženě, ruce jsem si založila na prsa a nepopošla ani o krok.

„Nechci tě k něčemu nutit,“ špitl, až skoro poníženě a sklopil hlavu. Rukou vztekle urval trs trávy a hodil ho ze srázu.

„Nechceš? Tak proč to děláš?!? Přijde ti normální zavírat mě do kufru a jen tak mě někam odvíst?“ Nevydřeli mi nervy. Nikdy jsem tak na nikoho neječela. Nikdy mě nikdo tak nenaštval.

„Ty to nechápeš,“ Prohodil a opět se zadíval na město.

„Tak mi to vysvětli,“ utlumila jsem trochu svůj hlas.

„Pojď sem prosím,“ klesl a rukou šmátral po kamínku který by mohl zase hodit dolů.

„Ne, až to vysvětlíš“ odsekla jsem odhodlaně ani se nehnout.

„Přesně o tomhle mluvím. Víš jaký to je odolávat pokušení, tě k tomu prostě donutit? Víš jak se bojím zjistit, že prolomím všechno tvoje odolávání, když budu moc chtít. Vím že to zvládnu u čtení…ale nikdy, NIKDY nechci vědět, jestli tě přes to všechno umím i k něčemu donutit. Víš vůbec jaký je to nutkání, když vzdoruješ kvůli blbostem? Nechtěl jsem po tobě tak moc“ Když domluvil, hodil vší silou kámen ze srázu a bylo na něm vidět, že už o tom nechce dál mluvit. Že i jeho užírá, to co udělal, víc než jsem vůbec doufala.

„Ale ale,“ zakoktala jsem a přisedla si k němu, „proč si mi to neřekl, vždyť…“

„Neudržel jsem se….“ Prohodil smutně.

„To je to takovej problém?!?“ Vyjekla jsem znovu v domnění, že to celý obrací jen v jeho prospěch.

„Nemáš ani ponětí, jaký to pro NÁS je…“ zadíval se na mě ublíženě.

Uhla jsem pohledem, protože tenhle se nedal za žádnou cenu vydržet. Nechtěla jsem tomu věřit, jen to překrucoval…

„Nechtěl jsem to udělat,“ uznal potupeně a opět se zadíval do země.

„Věřím ti,“ řekla jsem, ale né proto, že bych mu to plně věřila, ale spíš proto, že jsem nesnesla pohled na to, jak se kvůli mně užírá…

Možná by jsme tam seděli ještě dlouho a otevřeně se povídali…možná by jsme jen seděli a trapně mlčeli, nebo by jsme seděli, mlčeli a oba byli spokojení. Každopádně nad tím už jsem teď mohla jen přemýšlet, protože naše „vylévání srdcí“ přerušil Alex svým telefonátem a mě se ani po hodině cesty nepovedlo ze Sama dostat proč pro něj jedeme. V hlouby duše jsem ale tušila… Průšvihář na to, aby se nehlídal byl víc než dost a proč by to taky dělal. Jednoduše lusk prsty a nikdo nic nevěděl. Na druhou stranu jsem si nemyslela, že je to takovej blb, aby toho využil hned první den školy. Časem nad tím přece nikdo musí začít přemýšlet.

„Ty bys měla přemýšlet nad tím, jak moc přemýšlíš,“ zadíval se na mě posměšně a zahl k budově školy. Venku nebylo vidět ani na krok.

„Tak toho nevyužívej…“

„Promiň, já jen chtěl vědět jestli ti to dojde, abych nemusel nic vysvětlovat…“

„Stejně budeš…“

„O tom rozhodnu já hmm?...Zůstaň tady.“ Prohodil s vážným pohledem a sáhl po klice.

„Jdu taky,“ rozhodla jsem se ho následovat.

„To teda nejdeš!“ Podíval se na mě tak vražedně, jako nikdy jindy. Zaujala jsem stejnou pozici jako předtím a ani necekla.

„Vidíš že to jde,“ sykl panovačně a zamířil ke škole.

Parkoviště bylo opuštěné, vítr si jemně pohrával s pohozenými novinami. Šoupal s nimi tam a zase zpět. Občas je jemně zvedl do vzduchu a zase zahodil do dálky. Pak nabral na síle a zavrzal obrovskými železnými vraty. Přesně tenhle zvuk, mě přesvědčil o tom, že tady sama nebudu. Rychlým krokem jsem zamířila přes parkoviště a modlila se, abych už zalezla do budovy školy. Mohlo mě ale napadnout, že oni si svítit nebudou, takže parkoviště vypadalo rozhodně líp. Couvnout už jsem ale nechtěla. Na konci dlouhé temné chodby cvakly dveře. Ještě chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem odhodlaně vkročila před. Zarazila jsem se, když se dveře opět otevřeli. Skrz chodbu se mihla postava. Zavrzali další dveře. Znovu. Zase někdo prošel na druhou stranu a vkročil do dalších dveří. Udělala jsem pár kroků dopředu, ale strach mi nepovolil jít dal. Naštvaně praštil dalšími dveřmi. Až když se dostatečně přiblížil mi došlo, že Alexe ještě nenašel. Mohla jsem být chytřejší, mělo mi to dojít hned. Pár Rychlými kroky jsem k němu došla. On se ale ani neotočil. Prostě jen pokračoval v systému prohledávání. Neopovažovala jsem se ani ceknout.

„Říkal, jsem ti ať tam zůstaneš…nemůžeš mě sakra jednou poslechnout?“ zasyčel nepříčetně. Věděla jsem že není nejlepší chvíle na to se s ním hádat a tak jsem radši dál mlčela. Očividně to nečekal.

„Konečně,“ zašeptal, když vyrazil do dveří těsně vedle mě. Nějakou dobu mi trvalo než jsem ve třídě rozpoznala dvě osoby. Ani jedna se ale nehýbala.

„Zatraceně!“ Zanadával a přiskočil k Alexovi. Párkrát ho profackoval, ale stále nejevil žádnou známku života stejně jako dívčina, která ležela vedle něj. Snažil se s ním třepat, ale pořád nic. Najednou si poposedl vedle té dívky, chytl jí za ruku a vyhrnul rukáv. Zdálo se, že se mu ulevilo.

„Co se děje?“ Neudržela jsem svoji zvědavost na uzdě.

„Fetka,“ špitl, ale v jeho hlase byla znát úleva.

„Bude v pohodě?“

„Je zfetovanej, to víš že bude,“ zasmál se, jako bych byla úplně nejblbější.

„Počkej…já myslela že tak holka….“

„Jo, ta holka… sakra! Posloucháš někdy co ti říkám?!?“ Skočil mi do řeči.

„Působí to na vás mnohonásobně,“ špitla jsem na obhajobu.

„No vidíš. Musíme je dostat do auta a vypařit se.“ Prohodil a přehodil si Alexe přes rameno.

„Je??“

„Pochybuju, že jí stihl nechat zapomenout… omdlel, jakmile se mu to dostalo do oběhu, a ona pravděpodobně na ztrátu krve, měl nehorázný štěstí, že toho v sobě neměla moc…Počkej tu s ní než se vrátím. A tentokrát mě poslechni, jasný?“ Zadíval se na mě prosebně. Oči měl celé zalité krví a bylo na něm vidět, že mu děla obrovský problém se udržet. Jen jsem přikývla. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti a neměla jsem ani v plánu svojí polohu měnit. Když jsem si tak přehrála zpátky udivilo mě, že jsem to vzala tak v klidu, bez vyvádění. Mírně se mi rozklepaly kolena. Naštěstí sebou Sam hodil dostatečně rychle takže se nestihly rozklepat nějak výrazně.

„K…kdo jsi?“ Zakoktala když jí zvedal do náruče.

„Mlč,“ zabručel a vyšel ze třídy se mnou v zádech. Docela jsem si ulevila když jsem zalezla zpět do bezpečného auta. Teda jestli se dalo nazývat bezpečným se zfetovaným upírem na zadních sedadlech a polomrtvou holkou v kufru.

„Promiň že jsem tu nezůstala,“ špitla jsem když zabouchl dveře.

Jen se na mě vyrovnaně podíval.

„Věděl jsem, že tu nezůstaneš,“ usmál se, nastartoval a poměrně velkou rychlostí opustil školní parkoviště.

„Ani muk před Gabrielem jasný?“ Zpomalil, když se ujistil že je od školy dostatečně daleko.

„Dobře…“

„Udělal by pro mě to samý. Musíme se nějak zbavit tý holky. Zastavit to krvácení a hlavně jí nechat zapomenout. Byl by průšvih kdyby to prasklo.“

„Kde jí vůbec hodláš nechat přes noc.“

„Noc? Je půl čtvrtý ráno…“

„Dobře, tak kam jí hodláš dát než se probere.“

„Hodíme jí do koupelny. Gabriel v osm odjede do práce tak jí pak někam odvezeme, bude už snad vědět kam patří. Ráno zavolám do školy že nedorazíme.“

„Hned druhej den…budou nás mít moc rádi.“

„Můžu tě tam hodit, jestli chceš,“ rýpl si. Jen jsem ho usadila pohledem.

„Klidně spi, vzbudím tě až dorazíme.“

„Děkuju, to bych za těhlech podmínek nedala,“ ujistila jsem ho.

Jenomže, trošku milně. Stačilo zapnout rádio, naladit něco pomalejšího, a já spadla do bezesného spánku.

Probudila jsem se ve známem pokoji, známé posteli, ale né vedle někoho, koho bych tam čekala. Pochrupkával tam totiž stále nehybný, k posteli připoutaný Alex. Docela to ve mně v prvním okamžiku hrklo, ale uklidnila jsem se, když jsem spatřila Sama spícího v křesle. Vážně mě zajímalo, proč tam byl svázaný jak ten největší trestanec, ale nehodlala jsem kuli tomu Sama budit a tak jsem zamířila rovnou do koupelny. Nedošlo mi ale, koho tam najdu. Seděla tam v trošku nepohodlnější pozici než Alex. Stejně jako on spoutaná, jen s rozdílem, že ona ke žbrdlinám topení. Taky ale nevypadala, že by se jí od té doby, co sem jí viděla naposledy nějak ulevilo. S jistotou, že jí jen tak něco nevzbudí sem pustila vodu a opláchla si obličej. Přemýšlela jsem nad tím, že bych jí mohla ošetřit, ještě než se milost pán probudí, ale usoudila jsem, že by to asi nebyl nejlepší nápad.

„Pusť mě prosím,“ zašeptala najednou tak potichu, že jsem mohla dělat, že jí vůbec neslyším. Otočila jsem se a jakoby nic opustila koupelnu.

„Notak…potřebuju další dávku,“ zasýpala, když jsem zabouchávala dveře.

„No vidíš to, a já bych čekal, že tě ukecá,“ prohodil s úsměvem na rtech.

„Ukecala by, kdybych tam zůstala,“ zaplula jsem do křesla místo něj. On jen párkrát zaklepal s Alexem, který stále nejevil žádné známky toho, že by se měl probrat.

„Nevypadá, že by se měl probudit… Tak ten čas strávíme s ní. Musíme jí vyměnit oblečení a dostat z ní tu krev. Alex se snad pak postará o ten zbytek.“

„Seš si jistej, že se nechá?“ Zapochybovala jsem.

„O to se zase postarám já, v rámci tréninku,“ ušklíbl se spokojeně.

„Nepříjdeš si v tom už dost dobrej?“

„Chci to jenom zkusit…“

„Netvrdil si mi ještě večer, že přesně to nechceš?“

„Ona je něco jinýho, navíc nemá sílu vzdorovat,“ mrk a zamířil do koupelny. Ona už byla o něco probuzenější než předtím. Snažila se vymanit z provazů a hned jak někoho uviděla spustila hysterák. On se ale nehodlal nervovat.

„Přines mi prosím ode mě ze skříně ňáký triko a mikinu,“ houkl na mě ještě. Pak se na ní dlouze zadíval a když se uklidnila zatáhl za provaz a rozvázal ji. Poslušně ze sebe sundala zakrvácené triko. Ani jeden neuhly pohledem.

„Super dík,“ prohodil, když jsem mu podávala věci aniž by narušil spojení,“ ještě namoč tu žínku na vaně a podej mi jí prosím,“

Normálně bych přitakala, nebo tak něco, ale nechtěla jsem ho nějak rozptylovat. Oči měl zase kompletně zalité krví a konečku prstů se mu začínaly klepat. Rychle jsem z ní otřela krev, naštěstí byla většina na oblečení, takže to netrvalo dlouho. Na krku měla jen světlounkou jizvičku, které by si bez zkoumání nikdo nevšiml. Nechal jí obléknout triko s mikinou a pak jí zase přivázal. Pomalu povoloval, nejspíš jenom proto, aby sám sobě dokázal, že to ještě zvládne, ale bylo vidět že mu zbývají poslední síly.

„Nech už toho,“ přitáhla jsem ho k sobě. Jen se mi sesunul do klína, těžce oddychoval.

„V pohodě?“ Špitla jsem vyděšeně.

Jen přikývl. Prsty se mu pořád klepaly a nezdálo se, že by to ustávalo. Neměla jsem ale sílu, abych ho odtamtud odtáhla. Pomalu se mu začaly pročišťoval oči a uklidňovat dech, pořád ale nevypadal na to, že by to měl pod kontrolou. Holčina jenom seděla těsně nalepená na topení a vyděšeně pozorovala, co se děje.

„Jenom jednu dávku,“ zašeptala, když jsem se na ní zadívala.

Jen jsem protočila panenky.

„Nic nedostaneš,“ zasyčel nepříjemně,“ už takhle je s tebou dost problémů,“ prohlásil, pomalu se zvedl a odkráčel do pokoje. V hlavě mi jen zaznělo tiché děkuju.

„Proč si to sakra neutnul dřív?!?“ Následovala jsem ho.

„Jen jsem to zkoušel,“ prohlásil až nepřirozeně spokojeně.

„Sakra málem jsi se tam složil!“ Vyjela jsem na něj.

„Jenom málem, nevyšiluj,“ pousmál se cvrnkl mě do nosu. Věděl, jak moc to nenávidím.

„Ale co kdyby jo?!? Co kdyby si se složil dřív, než bylo třeba? Co bych tu sní asi pak sama dělala?!?“ Vyváděla jsem dál.

Naštěstí pro něj se ale během mého výstupu probudil Alex. Trhl sebou, chtěl si sednout, ale provazy ho stáhli zpátky.

„Sakra Same pusť mě,“ Ječel nepříčetně.

„Mmm…Ne,“ vychutnával si ho.

„Je mi zle… co se stalo?“ Rozhlížel se kolem sebe roztěkaně.

„Nic si nepamatuješ?“ Nechápal.

„Ne! Vim že tam akorát byla ta holka… a pak že jsem ti volal… Sakra! Potřebuju to! Nevím co, ale potřebuju, tak mě zatraceně pusť!“ Vztekal se tak, jak bych to nikdy nečekala.

„Uklidni se,“ promluvil vyrovnaně, „bude to v pohodě…přejde to jasný?“

„Co přejde?!? Jak to můžeš vědět?!? Sakra co se to děje?“ Sykl bezmocně. Jestli na tom ta holka byla zle, tak nevím, jak na tom byl on. Ona věděla co chce. On by nejspíš nejdřív vyvraždil všechny kolem sebe jen aby zjistil, že krev není to co potřebuje.

„Ta holka byla fetka… podle toho co předváděla docela dost závislá. Jenom musíš vydržet až se ti její krev dostane z těla a bude to dobrý, věř mi,“ uklidňoval ho.

„Tak mi něco sežeň, jenom ať už to přestane!!!“ Ječel na něj bez ohledu na to, jak k němu přistupoval.

„Nech toho sakra!“ Neudržel se a chytl ho pod krkem. „Jestli tady budeš takhle řvát, tak sem vlítne Gabriel a budeš mít neuvěřitelnej průšvih! Tak mě neštvi!“

„Jenže tohle nejde vydržet,“ utlumil trochu svůj řev.

„Zvládneš to,“ ujistil ho a hodil po mě povzbudivým pohledem. Pohledem, kterým mě přesvědčil, že to nejhorší, už je za náma…

Seděla jsem v křesle a tupě zírala do jednoho bodu. Už jsem sebou ani neškubla když Alex zařval. Jeho občasné protestování se totiž změnilo docela v pravidelný zvuk, na který si člověk tak nějak „zvykne“.

„Naštěstí odjel,“ prohlásil Sam spokojeně když vrazil do dveří.

„V pohodě, nic netuší?“ Šoupla jsem se na opěrátko, aby si mohl sednout do křesla. Tam ale zamířeno neměl a začal štrachat v šuplíku.

„Ne, řekl jsem mu, že ho do školy hodíme my, že to stejně cestou, což znamená, že ho asi pár dní budeme mít na krku,“ přehraboval postupně šuplík za šuplíkem.

„Vždyť je to minimálně půlhodinová zajížďka…“

„Za dobrýho provozu,“ špitl „nadšeně“ a dovřel poslední šuplík s platíčkem prášků v ruce.

„Co to je?“

„Prášky na spaní,“ pousmál se a pohlédl na Alexe, který stále zápasil s provazy a už ani nejspíš nevnímal, kde je, nebo co se děje. Byl zkrátka úplně mimo.

„Na jak dlouho ho to uspí?“ Vstala jsem a nalila do skleničky kterou mi podal vodu.

„No, tyhle jsou nejslabší. Člověka by uspal tak na 2-3 hodiny. Dáme mu čtvrtku a budeme doufat, že se do večera probere.“ Poušklíbl se a hodil prášek do vody. Párkrát se skleničkou zakroužil a když se ujistil, že se prášek zcela rozpustil popošel k Alexovi. Ten ho ale ani nezaregistroval. Koukal upřeně pořád na jedno místo a vztekal se. Nějakou dobu mu trvalo, než ho probral natolik, aby ho začal trošku vnímat. Vzhledem k tomu, že už tam takhle pár hodin ležel měl žízeň dostatečnou na to, aby to bez problémů vypil. Proběhlo to až neskutečně rychle. Čekala bych, že bude pomalu polevovat a usínat. On ale spadl do tvrdého spánku ani né minutu po tom, co dopil poslední doušek. Sam si jen tiše povzdechl a povolil o něco provazy tak, aby si skoro odkrvené ruce odpočinuly. Zářezy od provazů byly kouskama krvavé a až nezvykle pomalu se hojily. Seděl vedle něj a s neuvěřením na něj koukal. Bylo dost vidět, že se mu ulevilo, když byli ruce zase v pořádku.

„Blbče,“ zažbrblal ještě a přisedl si ke mně.

„Co ta holka? Neměla by taky dostat aspoň napít?“

„Má tam láhev a předpokládám, že se jí ještě ani nedotkla,“ zašeptal a přisunul si mě k sobě. Jen jsem se nenápadně přitulila. Ještě včera bych se od něj odtrhla, ale dneska jsem byla ráda, že je tu někdo o koho se můžu opřít. Až moc dobře sem se soustředila na to, aby se teď nepokusil něco zjišťovat, ale očividně toho taky měl až po krk. Ztěžka oddychoval a prstem nervózně klepal do opěradla. Chvilku jsem se držela, ale pak mě to znervóznilo tak, že jsem mu musela položit svou ruku přes jeho, aby toho nechal. Jenom „Nech toho,“ by trochu nebylo na místě. Jen sebou trošku škubl .

„Bude v pohodě, uvidíš,“ zašeptala jsem.

„Já vím, jen už sakra chci aby to bylo za náma,“ zabručel a promnul si oči.

„To my oba,“ špitla jsem a vrátila se zpět na opěradlo.

„Půjdu se projít, neva?“ Klesl pohledem na zem

„Jasný, v pohodě,“ zalhala jsem si uvnitř sebe. Nejradši bych ho objala a už nepustila alespoň na pár minut. Chtěla jsem aby ve mně jednoduše vyvolal pocit že je všechno tak jak má, ale moc dobře jsem věděla, že by to neudělal, ani kdybych ho na kolenou prosila.

Sklouzla jsem do křesla a na pár vteřin zavřela oči. Nedokázala jsem je ale udržet zavřené ani přes to, jak moc unavená jsem byla. Vnitřně jsem se přemáhala, abych je neotevírala, ale ten pocit uvnitř prostě nepolevil ani na chvilku. Pořád jsem čekala na nějaký zvuk. Až zavrže podlaha. Zaskřípe klika, zkrátka na to, až se vrátí. Už jsem i dokázala udržet o něco dýl zavřený oči, ale Alexovo zachrápání mě vždycky donutilo je zase otevřít. Po nějaké době jsem to vzdala, vydrápala se z křesla a vyštrachala iPod ze skříně. Uvelebila jsem se znovu, tentokrát o něco líp do křesla, hlasitost jsem nastavila tak, abych neslyšela chrápání a zaposlouchala se do hudby…

Pouvelebila jsem se v křesle a stiskla několikrát tlačítko na iPodu abych ho zase donutila hrát. Když se ale pořád nic neozývalo donutilo mě to otevřít oči. Po pár vteřinách jsem zjistila, že se vybil natolik, že už ani nenahlásí že jsou baterie vybité, čímž mi došlo, že jsem zase usnula. Rychle jsem střelila pohledem po Alexovi, ten už ale na posteli nebyl. Porozhlédla jsem se po pokoji a našla ho přikrčeného v koutě, hned vedle Sama a zářezy od provazů mu byly pořád z lehka vidět. V ruce držel balíček s krevní infuzí a tvářil se tak, jako by se měl každou chvíli skácet k zemi. Vyčerpaně se podíval na Sama, zhuboka se nadechl a uskrl si trošku krve. Mohla mu na jazyk dopadnout sotva malá kapka a začal se dusit.

„Je to hnusný, nechci to,“ zakašlal a podával balíšek Samovi. Ten ale ani nenaznačil, že by si jí od něj chtěl vzít, navzdory tomu, jak moc se musel držet. Jen zlehka zakroutil hlavou.

„S tím se poper sám, Gabriel na tobě nesmí poznat jedinou známku vyčerpanosti,“ zabručel a pokynul mu, aby pokračoval. Alex se na něj jen znechuceně podíval, zavřel oči a zkusil to znovu. Snažil se tak moc nevnímat co dělá, až se mu to snad na chvilku povedlo, pak ale zaváhal, a to co mu zbylo v puse vyprskl ven. I na tu vzdálenost, jakou jsem od nich byla bylo dost znatelně vidět, jak vražedným pohledem ho Sam probodl.

„No, pokračuj,“ zabrušel chladně.

„Už nechci,“ zašeptal a ruce mu padly podél těla.

„Jenže já se tě neptal! Najednou ti nechutná co?!? To sis měl ale rozmyslet dřív! Já kuli tobě průšvih mít nebudu!“ Zadíval se na něj znovu a podle toho, jak se oba zatvářili bylo poznat, že se mu povedlo ho nachvilku zmanipulovat. Nemohl se ani stačit o něco pokusit a už se chytal s řevem za hlavu.

„Tohle vůbec nezkoušej!“ Rozeřval se pro změn Alex, popadl balíček a chtěl se postavit, jenže se na slabých nožkách neudřel a padl zase na zem. Chvilku na sebe jen zlostně zírali, pak jakoby se sobě v duchu omluvili a pousmáli se.

„V Poho?“ Špitl Sam přesně tím tóném, který používal jen v případě že už něco fakt totálně podělal. Jen lehce přikývl a odhodlaně se podíval na infuzi. „Kelly pojď sem prosím,“ zažbrblal, aniž by zvedl oči a já si přitom myslela, že si oba celou dobu myslí, že ještě spím. Bez jediného slůvka jsem se zvedla a přisedla si k nim. Sam po mě jen nechápavě střelil pohledem.

„Co chceš dělat?“ Sykl docela dost nepříjemně. Alex si ale nenechál svůj nápad jen tak vymluvit. „Jedl si někdy tofu?“ Prohodil k němu klidně.

„Co sem sakra pleteš tofu?“ Zmatkoval ještě víc než předtím.

„Hnusný co?“ Přeměřil si ho pohledem.

„Jo, ae –„

„Tak pak víš, že když jíš tofu a někdě v dálce cejtíš vůni pravýho masa a věříš tomu, že to je maso, začne tak i chutnat, teda doufám,“ skočil mu do řeči s úsměvem, „můžeš jít prosím ještě kousek?“ Poušklíbl se na mě. Ani jsem nezapřemýšlala nad tím, jestli to dělat nebo ne, ač sem asi měla a poposedla si blíž. Spokojeně se na mě podíval a začal sát obsah balíčku. Očima mi pořád visel na krku, ale v tuhle chvíli mi to ani nebylo tak nepříjemný, pokud mu to fakt pomohlo. Ještě párkát se pokusil nasát, ale už neměl co. Ať se snažil jak se snažil nedostal z balíčku sebemenší kapku krve. Sam seděl vedle nehnutě s ústy pomalu do kořán a když Alex odložil prázdný balíček spokojeně se posmál.

„Děkuju,“ špitl Alex a vděčně se podíval na mě, pak i na Sama, pak si nás oba změřil pohledem a na rtech se mu vyrýsoval úsměv.

„Co?“ Vyrazili sme se zebe se Samem zároveň.

Nic, mám vás rád,“ pousmál se, vyskošil na nohy jako by se ještě před pár minutami nechumelilo a vesele opustil pokoj.

„Tak co Kelly, jak se ti líbí ve škole?“ Prohodil nenápadně Gabriel u večere bez jediné známky toho, že by si myslel, že jsem tam dneska nebyli.

„Docela fajn, nebude to tak hrozný jak jsem si myslela,“ špitla jsem a snažila se vypadat co nejklidněji, přesto že mi lež musela koukat z očí,

„Tak to jsem rád, včera si vypadala docela vyplašeně,“ mrkl na mě, pak se spokojeně podíval na Sama, který mu pohled vrátil a pustil se do jídla.

„Jenom první dojem,“ zalhala jsem sama sobě a zadoufala, že to zítra bude o něco lepší. Nenápadně jsem se přehrabovala v jídle a dělala, že mi chutná. Nedokázala jsem pochopit jak můžou být ti dva tak v pohodě. Alex se pustil do jídla jako vždycky, jako by mu týden nedali najíst a Sam nejdřív z číny vytřídil většinu zeleniny a spokojeně pojídal maso. Čekala jsem na někoho, kdo od sebe odsune talíř, abych ho mohla následovat a nemusela ho tam nechávat poloplný sama. Jenže přesně to se stalo. Všichni spořádali všechno maso a vyzobali každičké zrnko rýže, až na Sama, který nechal na okraji přebytečnou zeleninu. Proti své vůli jsem do sebe ještě narvala pár soust, pak se pokusila o co nejpřejedenější výraz a odsunula talíř ke středu. Hodila jsem bezmocným pohledem po Samovi, aby už se přestal vybavovat s Alexem a už odešel, on si to ale náramně užíval. Společně si naplánovali, jak vyjedou na ryby a jejich úlovek si nechají uvařit. Probrali spolu všechny možný pokrmy a způsoby, jak rybu připravit a až poté, co se přesvědčili, že mě potrápili dostatečně se Sam klidně zvedl od stolu, poděkoval a vybídl mě ať jdu s ním. Ani na vteřinku jsem nezaváhala.

„Tos nemusel,“ zažbrblala jsem, hned co sem si byla jistá, že nás Gabriel neuslyší.

„Ale jo, musel,“ usmál se šibalsky a cvrnkl mě do čela.

Dobelhali jsme se společně do točitých schodů a já trošku přidala do kroku, když jsme procházeli chodbou, protože mít za zády Nickův pokoj ve mně nevyvolávalo zrovna nejlepší pocit.

„Klid, není tu,“ ušklíbl se když zaregistroval můj úprk.

„Cože? Jakto?“

„Trošku to tu nezvládal, to víš, promenádovalo se mu po domě čerstvý masíčko,“ žduchl do mě, jako by si myslel že mi to bez toho nedojde, „je na pár týdnů s Miou.“

„Seš si jistej že je to dobrej nápad?“

„Ne, to rozhodně není, ale je nejbezpečnější, alespoň pro tebe,“ Usmál se a zalehl na postel.

„Chudák, ten mě bude mít fakt rád,“ postěžovala jsem si.

„Leda tak na talíři,“ zažertoval s jeho obvyklým zvrhlým nádechem v hlase a pohledem mě vybídl, abych si lehla k němu.

„Neboj, on si to nevezme zle,“ ujistil mě ještě, když viděl, že dost váhám.

„Fajn…ale stejně,“ zašeptala jsem a lehla si provokativně na druhou stranu postele, než obýval. Nevypadal ale, že by ho to nějak znepokojovalo, což mě dost zaskočilo.

„Co teď?“ Koukla jsem se po něm znuděně.

„No já nevím, spát?“

„Díky, tím už jsem dneska zabila dost času,“ poušklíbla jsem se a nenápadně se přisunula blíž. Jenže ani to už nezaregistroval, protože usnul nejspíš už když vyslovil slovo spát. Koneckonců nebylo se čemu divil. Vyškrábala jsem se odhodlaně z postele, z nočního stolu sebrala jeho iPod a doufala, že v něm najdu něco co se dá poslouchat. Potichu jsem zaklapla dveře do koupelny, i když ani to by jeho spánek nejspíš nepřerušilo. Otočila jsem oběma kohoutky u vany a chvilku počkala, než se naplní aspoň trošku. Ipod jsem položila vedle vany a usoudila jsem, že bude lepší vzít si ho, až budu plně uvelebená ve vaně a ujištěná, že ho tam nepustím. Protože kdybych utopila ten svůj, smál by se…ale nevím jak by reagoval na to, že si zaplaval ten jeho, aniž by o to, věděl. Chvilku jsem hledala, než jsem konečně našla něco dle mého gusta…

Když se v mém přemýšlení nad tím vším dostanu až ke konci zjistím, že je voda tak studená, že bych v ní už stejně delší dobu nevydržela. Pohledem rychle střelím do kouta koupelny, protože až teď si uvědomím, že jsem to předtím nezkontrolovala. Nikdo tam ale nebyl, přesně tak jak jsem čekala. Jako první dám mimo dosah vody Samův Ipod, protože bych to tu přes to všechno docela ráda ještě dlouho přežila ve zdraví. Znovu se ujistím, že jsem v koupelně sama a zabalím se ručníku. Už mě ani nepřekvapuje, že jsem si sebou nic nevzala. Nebyla bych to totiž já, kdybych jednou na něco nezapomněla. Co nejtišeji otevřu dveře a štrachám ve skříni něco na sebe. Stojím před ní a přemýšlím, jestli vůbec ještě půjdu spát. V momentě, kdy se rozhodnu, že to zkusím se s nepříjemným pocitem otočím k Samovi. Nespí…zírá na mě skoro s otevřenou pusou. Přirazím k sobě ručník co nejvíc to jde a leknutím se namáčknu na skříň.

„Nekoukám,“ prohodí ironickým tónem a dá si dlaň přes oči. Škvírky, kterou si vytvořil mezi prsty by ale odhalil i slepý. Ještě chvíli zírá, ale pak se mi podívá do očí a vytvoří zvrhlý úšklebek. Jen protočím panenkami a zmizím do koupelny. Tam na sebe v rychlosti hodím tílko a kraťásky, protože kdybych spala v něčem delším, asi bych se uškvařila. Pomalu otevírám dveře a snažím se už víc nezrudnout. Jenom se usměje a vybídne mě, abych šla k němu. Tentokrát už nedělám scény. Strávila jsem v koupelně poměrně dost času přemyšlením hlavně nad ním a uvědomila jsem se, že se vlastně není čeho bát. Zvláštní… strach sem k němu, až na pár vyjímek, kdy mu přeskočilo necítila snad nikdy…ani….ani první den. Dlouze se na něj zadívám, povolím mu a čekám na vysvětlení. Na nějakou dobu mi uhne pohledem.

„No dobře, byla to moje práce, ale myslel jsem to s tebou dobře. Už tak to pro tebe bylo dost těžký ne?“ Hodí po mě s nadějí, že to nebudu dál řešit.

„Ale jakto? Vždyť…si to začal plně ovládat až semnou… nebo ne?“ Probodnu ho pohledem, ale když vidím, jak ho to zpětně dožírá pousměju se.

„No, ono není moc těžký ovlivnit pocity v někom, kdo neví co to je, nebo to nedokáže poznat a ještě k tomu je na pokraji smrti,“ hodí po mě spokojeným pohledem.

„Taky jsi mi to mohl říct dřív,“ nedám mu to jen tak.

„Taky nemusíš vědět všechno,“ ušklíbne se.

„Tohle ale není fér!“

„Ale,“ nezmění výraz a hodí po mě polštář.

„Hej!“ Okřiknu ho s úsměvem na tváří.

„Problém?“ Chytne polštář v letu.

„Jo…a velkej!“ Vřísknu a snažím se po něm hodit další.

„Tak to máš blbý ale…“ chytne mi ruce a srazí mě na postel. Chvilku čeká, až přestanu s vyváděním, protože oba moc dobře víme, že proti němu prostě nemám sebemenší šanci. Když sebou přestanu mrskat chytne mi obě ruce jednou a tou druhou mi zase začne přejíždět po břiše.

„Hej! Říkala jsem ti ať tohle neděláš!“ Syknu a snažím se, aby to vyznělo vážně.

„Nenaděláš nic,“ mrkne na mě a přejede prstem zase nahoru. Využiju jeho nepozornosti, když si užívá můj nepříčetnej pohled a zakousnu se mu do ruky.

„Pusť!“ Procedím mezi zuby a snažím se kousat ho co nejmíň, ale snaží se mi vymanit, takže musím zesílit stisk. Pustí mi ruce a v momentu, kdy ho pustím i já se rychle vymrští i semnou z postele a přirazí mě rozzuřeně na skříň. Srdce mi vyplašeně buší a jeho výraz mi víc než naznačuje, že teď bych se měla bát. Takovou radost mu ale neudělám, jenom se usměju.

„Nic mi neuděláš,“ prohlásím klidně.

Pár vteřin na mě kouká, aniž by mrknul, pak mi sklouzne pohledem na krk, znovu se mi podívá do očí, jen mu ucuknou koutky. Pak se vrátí pohledem ke krku. Pomalu se začne přibližovat.

„Neuděláš!“ Syknu sebevědomě, ale zároveň se tlačím na skříň co jen to jde a úplně ztuhnu, když ucítím na kůži jeho dech. Jenom se tiše směje. Slyším jak mi tluče srdce a snažím se mu vymanit jak nikdy jindy. Najednou zmlkne a přiblíží se ještě blíž. Jemně mě políbí na krk. Pak se pohledem vrátí k mým očím.

„Máš zatracený štěstí, že jsi to TY,“ podívá se na mě zakrvácenýma očima. V koutcích se mu začínají tvořit slzy a když už se jedna skoro dostane z oka pustí mě a otočí se zády.

Stojím tam, pořád jako přikovaná a nemůžu najít jediný slovo, který bych teď měla použít…

Netrvá dlouho a bez mrknutí oka zmizí z pokoje. Dlouho se přemlouvám ho následovat a i ve chvíli, kdy opouštím pokoj nevím co mu řeknu, nebo jak se ho pokusím uklidnit. Když zjistím že už dávno sešel ze schodů zalomím pohled k zemi a přidám na kroku. Pořád přemýšlím na tím, co ho tolik vykolejilo, zase tolik se nestalo. Už mi nezbývá pár kroků ke schodům, když do někoho vrazím.

„Promiň já…nechtěla jsem,“ zakoktám ještě než zvednu pohled v domnění, že se Sam vrátil. Žádná odpověď mě ale donutí zvednout oči. Málem uskočím o metr dál, když narazím na Nicka. Chvilku na mě jen tam civí, pak nakloní hlavu a hloupě se usměje.

„Ale copak, už se zase hádáte…není to takový terno, jak si myslela co,“ zamrká na mě a chystá se popojít ještě blíž ke mně. Snažím se uklidnit, nemělo by cenu utíkat a tak jen mírně ucouvnu. Jeho oči už dávno ztratily zelenou barvu. Najednou sebou škubne a naznačí pohyb vpřed. Neudrží výbuch smíchu když se leknu natolik, že uskočím dozadu a zakopnu o svoje vlastní nohy.

„Nehádáme se,“ procedím mezi zuby a snažím se postavil, ale ruce i nohy mi vypověděli službu.

„No, když si za tím tak stojíš,“ ušklíbne se, tiše zamlaská a podá mi ruku. Na chvíli ztuhnu, koukám na něj a nevím co dělat.

„No tak se zvedni sama, mě je to jedno,“ posměje se tak, jak si ho pamatuju, stále ale čeká, až využiju jeho pomoci. Ještě chvilku zaváhám, ale pak se nejistě natáhnu po jeho ruce. Vší silou mě vymrští na nohy. Klidně se na mě podívá a přátelsky se usměje. „Všechno v pohodě?“ Je až zvláštní jak rychle jsem se v jeho přítomnosti dokázala uklidnit, jak rychle jsem k němu zase získala důvěru, skoro stačil jediný pohled do jeho očí. Pak mě ale usadí obrovská rána do hlavy.

Nemůžu se pohnout, oči mi těžknou, hlava třeští jako nikdy. Nesnesitelná bolest na krku mi dává rychle najevo co se stalo. Tentokrát se ale pletu, je to ještě horší, než jenom nevinný kousanec. Celé moje tělo mě neposlouchá, vidím rozmazaně. Stojí proti mně a zvrhle se směje.

„Víš o tom, že všechny jedy na nás působí mnohonásobně víc? Pověděl ti o tom, no? Nestyď se povídej…. Jé, málem bych zapomněl, ty nemůžeš viď? Taky moje práce, ještě pár hodin se nepohneš, ale nic jinýho se ti nestane, pokud to ten vůl zase nezpacká,“ hrábne mi rukou do vlasů a políbí mě na tvář. Projede mnou vztek, nechuď, bezmoc. Chci mu uhnout, křičet, útýct, ale nehnu ani kouskem svého těla.

„Až se sem ten blbeček přiřítí, bude si myslet, že umíráš víš,“ podívá se mi s úsměvem na rtech do očí,“ jenže…ty neumíráš. To množství jedu které v tobě koluje ti neublíží ani v nejmenším, na rozdíl od někoho,“ škodolibě se zasměje. „Jenom se prostě nějakou dobu nebudeš hýbat, jenže … jeho tělo to prostě uklidní až moc. Jak jednoduchý to bylo, Mia je prostě geniální, já blbec bych se celý tvůj život musel koukat na to jak krásně si rozumíte, to zrovna…Měla si bejt moje, rozumíš…moje!“ Zvedne trochu tón hlasu, ale pořád si dává pozor aby ho neslyšel nikdo kromě mě. „Ale, ale…slyšíš to…tvůj zachránce už se blíží, jenom nejspíš nebude mít bílýho koně, to budeš muset přežít kotě…nebo taky ne, to je na tobě,“ věnuje mi poslední polibek a s pobrukováním se vytratí do svého pokoje.

Chvilku na mě jen zírá, snaží se tomu nevěřit. Rychle si klekne vedle mě a zadívá se mi do očí. Snažím se mu aspoň naznačit že budu v pohodě, ale nejde to, ani nemrknu. Proč ho teď nemůže napadnout podívat se mi do hlavy?? Proč?!? Notak, kvůli čemu všechny ty tréninky, proto, aby to teď všechno zahodil?! Blondýne!Pevně mě sevře do náruče, cítím, jak mi dává na stranu vlasy. Tohle přeci nemůže. Odendává poslední pramínek. Pomalu se přibližuje, cítím, jeho dech. Neudělá to, nesmí…

Překvapivě necítím takovou bolest jakou jsem čekala, tentokrát nebere krev tak opatrně jako tenkrát, přímo jí hltá. Přestávám vnímat co se děje, konečky prstů mi začínají brnět. Konečně! Zajásám uvnitř. Dostal ze mě dostatek jedu, budu mu moct říct jak to je, přestane a budeme v pohodě. Nebudeme, cítím jak přestává sát. Tlukot jeho srdce začíná zpomalovat, pevnost jeho objetí slábne, až nakonec úplně poleví a složí se vedle mě. Kouká na mě těma medovýma očima. Chci k němu, ale nemůžu. Pořád ze mě nedostal tolik jedu abych se mohla pohnout. Před očima mám větší a větší černo, přestávám vnímat co se děje, ztratila jsem až moc krve. Poslední co cítím, je stékání slzy po tváři…

Nový spolubydlící

Pan krab =)

Další "Fox" video

Zatím nejaktuálnější =)
Opět stačí kliknout na obrázek =)

^^

Přidala jsem jednu novejší povídku a deníček ze života s Drahoušem =))

Poslední díl

Dopsala jsem konečně po několika měsících "Šťastnou rodinu" =))

Nová povídka

Ze "světa" Saw =) asi už jsem se totálně zbláznila =D

Další nové video - opět stačí kliknou na obrázek

Postupně přídávám novou povídku

"Šťastná rodina" ... neplánuju to zatím na nějak moc kapitol, ale kdo ví =)

Máme s Foxem nové video...

Stačí kliknout na obrázek =)

“Some infinities are bigger than other infinities.”
― John Green, The Fault in Our Stars

A real hero is someone, who gets up even when he can´t. J. Leto

You have to make the right choice. As long as you don't choose, everything remains possible.
Mr. Nobody

Protože on chtěl

Menu

Nový spolubydlící

Další "Fox" video

^^

Poslední díl

Nová povídka

Další nové video - opět stačí kliknou na obrázek

Postupně přídávám novou povídku

Máme s Foxem nové video...